Úvod do ochrany zdravotnických zařízení podle mezinárodního humanitárního práva

Povinnost ošetřovat raněné a nemocné a s tím související ochrana zdravotnického personálu a zařízení byla základem mezinárodního humanitárního práva (MHP) už od jeho vzniku v roce 1864. Ještě pevněji ji ukotvily čtyři Ženevské úmluvy v roce 1949 a jejich dva dodatkové protokoly z roku 1977. Ochrana zdravotnických služeb je také součástí mezinárodního humanitárního zvyklostního práva a odráží se ve státním a vojenském právu ve všech zemích světa.

Následující odstavce nabízí stručný úvod do hlavních principů ochrany zdravotnických zařízení podle Mezinárodního humanitárního práva.

Hrubé porušení mezinárodního humanitárního práva

Cílený útok na zdravotnické zařízení je porušením MHP a může být považován za válečný zločin v následujících případech:

A) jestliže byl zamýšlený;

B) jestliže byl  způsoben nedbalostí při ověření, zda se jedná o vojenský nebo civilní cíl;

C) jestliže byl neodpovídající odpovědí na identifikovanou vojenskou hrozbu;

D) jestliže byl provedený bez předchozího varování o hrozícím se útoku.

Ochrana raněných a nemocných

Závazek poskytnout zdravotní péči

Podle MHP je zdravotnický personál povinen léčit všechny pacienty bez rozdílu. Pacienti se nepřijímají podle jejich etnické, politické či náboženské příslušnosti nebo podle podílu na dřívějších projevech nepřátelství. Rozlišují se pouze podle zdravotních potřeb a naléhavosti stavu, kvůli němuž musí být ošetřeni. Odepření péče nebo její poskytování diskriminujícím způsobem se důrazně zakazuje. Takové jednání je porušením lékařské etiky stejně jako Ženevských úmluv a může být posuzováno jako válečný zločin.

MSF

Cedule zakazující vnášení zbraní na bráně nemocnice Lékařů bez hranic ve městě Qataba (Jemen).

Ochrana zdravotnického personálu a lékařské etiky

Zdravotnický personál je podle MHP chráněn, aby se zajistilo, že bude moci přečkat vojenský zásah a jednat nezávisle a autonomně, pouze podle lékařské etiky. Jinými slovy, zdravotnický personál musí mít volnost pro léčbu pacientů založenou pouze na zdravotních potřebách a nesmí být nucen upřednostňovat léčbu některé ze stran. Zdravotnický personál nesmí porušit důvěrný vztah mezi lékařem a pacientem a nemůže být trestán za provádění zdravotnické činnosti, bez ohledu na to, o jakého jde pacienta.

Čtěte také: Lékaři bez hranic doručili Bílému domu petici za vyšetření útoku v Kundúzu

Zdravotnický personál musí bránit etický, neutrální a nestranný charakter svých zařízení, jednotek a aktivit. Zdravotníci jsou zodpovědní za zachovávání zdravotnické a neutrální povahy těchto míst. V zařízeních Lékařů bez hranic je přísně dodržováno pravidlo zákazu zbraní. Všechny zbraně se odkládají u vstupu do zařízení a jsou zde uloženy do propuštění pacienta.

Ochrana zdravotnických zařízení a prevence jakýchkoliv útoků

Zdravotnická zařízení a přeprava pacientů a materiálu musí být neustále respektovány a chráněny, nikdo je nesmí napadnout. Dostává se jim speciální ochrany a zároveň se na ně vztahuje také všeobecná ochrana civilistů a civilních budov. Je povinností všech válčících stran, aby učinily veškerá preventivní opatření pro zajištění ochrany zdravotnického zařízení a personálu před útokem.

Poznámka: Válčící strany smí napadnout pouze identifikované a legitimní vojenské cíle. Před útokem musí všechny bojující strany učinit vše, co mohou, aby se ujistily, zda jsou jejich plánované cíle civilní, nebo vojenské. V případě jakékoli pochybnosti musí válčící strany předpokládat, že jde o cíl civilní, a od útoku upustit.

Je zakázáno zasáhnout neznámou budovu. Napadnout jakékoli zařízení bez vědomí, k čemu slouží, je porušením MHP.

Kdy nemocnice ztrácí ochranu

Nemocnice může ztratit chráněný status jedině tehdy, když je užívána jinak než pro zdravotnické účely a s cílem poškodit nepřítele – např. jako aktivní bojové stanoviště. Ošetřování raněných bojovníků není takovou činností (a odmítnout pomoc raněným bojovníkům by bylo porušením MHP, jak se uvádí výše), ani případy, kdy neozbrojení lidé vyhledají útočiště v nemocnici. Ochrana navíc pomine jen po náležitém varování, aby mohli být evakuováni civilisté, a poté, co takové varování nezůstalo bez povšimnutí.

Pokud nemocnice ztratí chráněný status, mohou ji ozbrojené síly napadnout jen po varování a jen v s intenzitou odpovídající hrozbě. Pokud například z nemocnice pálí střelec, smí jeho protivníci odpovědět, ale musí cílit pouze na střelce, nesmí zničit celou nemocnici. Jakákoli vojenská výhoda získaná přímo z takového útoku se musí porovnat s možnými ztrátami na civilních životech. Prostředky a metody útoku musí být zvoleny s ohledem na to, aby se předešlo civilním obětem, případně aby se minimalizovaly.