Východní Aleppo: „Čtyři roky a 20 chirurgických zákroků – to byla cesta k mému uzdravení.“

 

Bylo to v půlce července roku 2012, kdy nám úřady oznámily, že se máme evakuovat z naší čtvrti ve východním Aleppu, jinak že budeme muset čelit následkům.

 

V Aleppu jsem žila celý svůj život a byl to krásný život. Lidé si navzájem pomáhali, ekonomicky se nám dařilo a byli jsme svobodní. Bylo mi 32 let, žila jsem s rodiči a sourozenci a pracovala jsem v jednom obchodě v nákupním centru.

 

Pak ale začala válka, všechno se změnilo a naše životy byly nenávratně pryč.

 

Když nám úřady sdělily, že máme opustit naši čtvrť Saladin, někteří je poslechli. Ale našli se i lidé, kteří věřili tomu, že nás určitě bombardovat nebudou. Mnozí nechtěli opustit svůj majetek, jiní zas nevěděli, kam by šli. My jsme se s rodinou přestěhovali do čtvrti Al-Kalaseh v centru Aleppa, kde žili naši příbuzní. Jenom můj otec zůstal.

 

Čas od času jsem se do Saladin vracela, abych viděla otce a taky abych si vzala nějaké oblečení, ale bylo to dost riskantní. Stále pokračovalo bombardování i pozemní operace. Na ulicích bylo jen pár aut, mimo provoz byla elektřina, netekla voda ani nefungovaly telefony.

 

Naproti tomu čtvrť Al-Kalaseh působila zpočátku klidně a pokojně. Tato část města se nachází ve středu Aleppa, blízko citadely a hlavního trhu se zeleninou. Ten klid sice nebyl úplně stoprocentní (slýchávali jsme přelétávající helikoptéry a letadla), ale jinak mám pocit, že jsme v tu dobu vedli docela obyčejný život. Scházeli jsme se s ostatními, pořádali jsme rodinné sešlosti v domě mé tety, chodila jsem k zubaři.

 

Všechno se změnilo 1. srpna večer. Šla jsem zrovna se svou sestřenicí domů, když kousek od nás dopadla bomba. Spatřila jsem záblesk a uslyšela výbuch. Nějací cizí lidé nás odtáhli dovnitř do domu. Pak jsme se ale rozhodly, že zkusíme přeběhnout do nedalekého domu našich příbuzných. Druhá bomba dopadla mezi domy ve chvíli, když jsme vyběhly ven. Ulici zachvátila panika: lidé utíkali, křičeli, na zemi ležela spousta zraněných. A i podruhé nás někdo odnesl dovnitř. Schovaly jsme se v bytě v prvním patře.

 

Lidé rozsvěcovali svíčky. Sedla jsem si na gauč a čekala, až to přejde. Moje rodina mi volala snad pětkrát nebo šestkrát za sebou, ptali se, kde jsem, a řekli mi, že situace je čím dál horší.

 

Po chvíli jsem zahlédla silné světlo a uslyšela mohutnou explozi. Byla jsem úplně při vědomí. Sice jsem křičela, ale necítila jsem žádnou bolest. Žena, která ještě před chvílí stála vedle mě, ležela teď na zemi mrtvá. Zabalili mě do deky a odnesli dolů. Slyšela jsem, jak volají sanitku.

 

 

V sanitce bylo okolo mě několik lidí. Ptali se mě, jak se jmenuju, z jaké jsem rodiny, kde mám mobilní telefon. Telefon sice nenašli, ale já jsem si nakonec vzpomněla na číslo mojí sestry. Když se jí dovolali a ona slyšela, že mluví o mně, myslela si, že jsem mrtvá. Já ale nebyla mrtvá, jen vážně zraněná.

 

V polní nemocnici Abdul Aziz mi dali anestetika a snažili se zastavit krvácení. Síla exploze mě odhodila na zeď a rozdrtila mi loket. Šrapnel mi skoro usekl nohu. Další úlomky šrapnelu se mi zasekly do ruky, paže, hrudníku, žeber a břicha.

 

Převezli mě do státní nemocnice v Al-Razi. Byla to nebezpečná a šílená cesta – všude okolo dopadaly bomby a já pořád krvácela. Celá oblast byla pod útokem. Odvezli mě rovnou na operační sál. Operace trvala 10 hodin. Od 10 hodin toho večera do osmi hodin ráno. V umělém spánku jsem pak byla dalších pět dní.

 

Když mě propustili z nemocnice, nikde jsem se necítila v bezpečí. Měla jsem sice spoustu zranění, ale mým zdaleka největším problémem byl strach. Bolesti se mi zhoršily pokaždé, když jsem zaslechla zvuk letícího letadla.

 

Ve dne v noci byly slyšet zvuky padajících bomb. Moji sestru zranila zbloudilá kulka, která ji zasáhla v naší zahradě. Nefungovala elektřina, nedalo se nikam dovolat. Pořád se mi vracely vzpomínky na ten den, kdy jsem byla zraněna. Nakonec se nám po měsíci povedlo z města utéct a dostat se do Jordánska.

 

Během těch posledních čtyř let jsem podstoupila 20 chirurgických zákroků ruky, paže a nohy. Rok zabrala jen implantace kostních štěpů a následná péče v nemocnici rekonstrutivní chirurgie v Amánu, kterou provozují Lékaři bez hranic. Dnes už jsem téměř připravená na propuštění. Chodím sice s berlemi, ale v ruce mám umělý kloub, takže s ní mohu normálně hýbat.

 

Stále sleduji, co se děje v Aleppu, to nekonečné bombardování a obléhání. Je mi moc líto lidí, kteří tam zůstali. Moc dobře si pamatuji, jaké to je žít v neustálém strachu, kdy jenom vyjít ven na ulici je tak riskantní. Kéž by tak už v Aleppu nikdo jiný nemusel projít tím, čím jsem si prošla já!

 

Moc bych si přála být jako jakákoliv jiná obyčejná holka. Moc bych si přála žít stejně jako předtím. Někdy jsem moc smutná, když se mě lidé ptají, co se mi stalo. Ale nedá se nic dělat, takový je osud a musím ho přijmout. Jsem moc šťastná, že se mi dostalo tak kvalitní lékařské péče a doufám, že se úplně uzdravím."