„Děti se třásly zimou i strachy“

Mohamed, účetní původem z Idlíbu, jeho žena Bayan a jeho bratři Obaida a Abdullah opustili Sýrii se sestřenicí Suhou a jejími dvěma dětmi, pětiletým Walledem a čtyřletou Leen. V pátek 25. září přišli do mobilní kliniky Lékařů bez hranic zřízené na srbsko-chorvatské hranici, protože děti byly nachlazené. Celá skupinka strávila spolu s dalšími 800 lidmi noc a větší část dopoledne v zemi nikoho, mezi dvěma hranicemi. V noci přišla silná bouřka, ale pro rodinu už nezbylo dost přístřešků.

Vzali jsme se se ženou měsíc předtím, než jsme se vydali na cestu. Jednoho dne bychom chtěli mít rodinu, ale věděl jsem, že nemůžeme cestovat s miminkem. Opustili jsme naši zemi, protože už jsme tam nemohli žít v bezpečí. Přežili jsme už 4 roky války. Před vypuknutím konfliktu jsme byli v Sýrii velmi šťastní. Byla to krásná a bezpečná země, s příjemným středomořským podnebím. Hodně Syřanů už odešlo do Evropy, ale všichni se chtěli vrátit – všichni jsme život v Sýrii zbožňovali. Pracoval jsem jako účetní, stejně jako můj bratr Obaida. Naši rodiče tam zůstali a doufám, že nás budou moci navštívit. Nebylo pro ně možné vydat se na takovou cestu.

Nejhorší na téhle cestě bylo překonat moře mezi Tureckem a Řeckem. Moře bylo rozbouřené. Abychom trochu uklidnili děti, říkali jsme jim, že je to dobrodružství, ale ve skutečnosti to bylo velmi nebezpečné. Přes palubu se převalila vlna, která mě promočila až na kost. Bratr mě usadil do lodě a zabalil do přikrývky. Hodinu jsem se třásl zimou.

Přejeli jsme Řecko a Makedonii a včera jsme překročili hranice Srbska. K chorvatské hranici jsme se dostali v 9 hodin. Řekli nám, že budeme muset počkat asi dvě nebo tři hodiny, než budeme moci pokračovat. Čekali jsme a čekali… Autobusy odvezly některé lidi zpátky do Srbska, ale většina nás tady zůstala a museli jsme tu přespat. Nikdy předtím jsme venku nespali. Bohužel začalo pršet, vypadalo to jako tropická bouře. Lilo přes přestání tři hodiny. Bohu díky, že jsme měli plastikové plachty. Většina rodin nějaké plachty na spaní dostala, ale zbyly asi dvě stovky lidí, kteří cestovali sami, neměli se kde schovat a museli spát na dešti. Celé tři hodiny jsme slyšeli hromy a viděli blesky. Děti se třásly zimou, ale i strachy. Už byli předtím nastydlé, můj bratr má teď chřipku. Všichni jsme vyčerpaní a děti mají hlad a je jim zima.

Úřady by měly zřídit nějaký tábor nebo aspoň přístřešky. Nebo urychlit procedury. Potřebovali bychom se co nejrychleji dostat k cíli naší cesty a nezdržovat se na tolika místech. Trpíme v každé zemi, kterou procházíme. Pro lidi, kteří do Evropy přicházejí, zvláště pro rodiny s dětmi by měly být procedury rychlejší a bezpečnější. Kdybych byl sám a mladší, nebylo by to tak těžké, ale s rodinou je to jiné. Na rodiny s dětmi nikdo nemyslí a nic pro ně není připravené.

Ještě jsme se nerozhodli, v jaké zemi bychom se chtěli usadit. Možná v Německu nebo ve Švédsku. Snažíme se zjistit, jaké místo by bylo pro nás nejlepší. Hledáme zemi, jejíž jazyk bychom se mohli naučit, abychom měli šanci získat práci. Především ale chceme žít v zemi, kde je mír, kde se bude naše rodina cítit bezpečně.

Poslední zpráva: Rodina dorazila do Švédska. Doufají, že se tu budou moci usadit.