„Musíme dětem připomínat, že už nejsme v Sýrii“

Rand, 30 let, pochází z Damašku. 27. září 2015 přivedla dvě děti na kliniku Lékařů bez hranic v Bapska, na hranici mezi Srbskem a Chorvatskem. Dvouletá Julie byla nachlazená a osmiletý Brahim si ještě v Sýrii rozsekl ret při pádu z koloběžky a potřeboval, aby mu lékaři zkontrolovali stehy.

Jednou jsem šla nedaleko školy, když na ni spadla obrovská bomba. Přímo před mýma očima zemřely tři děti. Řekla jsem si: „Dost, to už stačilo.” Nechtěla jsem opustit svou zem, ale po pěti letech války jsem se konečně rozhodla, že co je moc, to je moc. Před měsícem jsem opustila Damašek a po dvou týdnech v Libanonu jsem si koupila jízdenku do Turecka.

Cestuji s několika přáteli mých rodičů. V naší skupině jsou tři děti, včetně Julie a Brahima. Je to pro ně velmi těžké, nerozumí tomu, co se děje, a jsou pořád vystrašení. Ptají se, jestli nás policie odvede do vězení, jestli zemřou. Bojí se kohokoliv, kdo drží zbraň nebo má vojenské oblečení, vylekají se i při jakémkoliv hlasitém zvuku. Vždy nadskočí leknutím a my jim musíme připomínat, že už nejsme v Sýrii. Nemám svoje vlastní děti a děkuji bohu za to, že jsem s sebou na tuhle cestu žádné dítě nemusela brát. Nesnesla bych pohled na syna nebo dceru sedící na kraji silnice, zoufale hladové, zkřehlé zimou a vyčerpané.

Cesta na lodi z Turecka byla pro děti jedním z nejděsivějších momentů. Celou dobu plakaly. Začaly se modlit a řekly nám, že to dělají proto, aby se dostaly do nebe, až zemřou. Včera probrečely skoro celý den. Minulou noc kolem půl dvanácté jsme překročili hranici a museli jsme projít po silnici kolem farem. Byla tma a děti byly chůzí velmi unavené. Když je mokro, tak brečí, každou chvíli uklouznou a padají.

Spali jsme ve stanu, který nám poskytla armáda. Nebylo tam žádné jídlo, voda ani světlo. Požádali jsme o deky pro malé děti.  I když byli vojáci velmi milí, řekli nám, že žádné nemají. Nedaleko od nás byl lépe vybavený tábor, ale už jsme nemohli jít dál, protože děti byly hladové a brečely. Pohled na ně mi láme srdce.

Děti zkrátka nerozumí tomu, co se děje. Říkají: „Sýrie byla fajn, chceme zpátky domů do našich postelí, kde máme vlastní polštáře.“ Jen si to představte – válka je pro ně přijatelnější než tahle cesta. Nerozumí tomu, že jsme na cestě do země, kde budou v bezpečí.

Snažím se dostat do Holandska, kde mám několik kamarádů. První věc, kterou chci dělat, je přihlásit se jako dobrovolnice. Pracovala bych jako překladatelka – mluvím dobře anglicky, v Damašku jsem angličtinu učila. Můj sen je přeložit nějaký román z angličtiny do arabštiny. Můj otec učil arabštinu zahraniční studenty a je spisovatel, takže to mám v genech po něm.

Byla bych šťastná za práci kuchařky nebo uklízečky – dělala bych cokoliv. A začala bych nový život. Chci mít kamarády, najít si přítele a dělat věci, které běžní třicetiletí lidé dělají. Chci žít v zemi, kde s vámi vláda zachází jako s lidmi, kde můžete volit, kde máte hlas. Chci vědět, jaké to je.