Svědectví vysídlených Iráčanů: „Copak se na takovém místě dá žít?“

Suleiman doma v Chanasíru vyučoval angličtinu a arabštinu. Jeho děti při hře pyšně vrtí jednotlivými částmi těla podle anglických slovíček. Od loňského srpna, kdy musela celá rodina utéct z iráckého Sindžáru, neměl Suleiman jinou možnost než svou výuku zastavit.

Rodina našla přístřeší v rozestavěné mešitě na předměstí města Zakho, které hostí jednu z největších koncentrací vnitřně vysídlených obyvatel z guvernorátu Severní Dohúk v Iráckém Kurdistánu. Majitel mešity přichází každý den a žádá 70 lidí přežívajících na staveništi, aby odešli. „Říka, že je to jeho mešita,“ vysvětluje Suleiman. „Zaplatil za ni hromadu peněz a chce, aby se dokončila. My ale zatím zkrátka nemáme kam jít.“

Z jedné krize do druhé

Suleiman na útěku přišel skoro o všechno, co měl – o svou vlastní identitu. „V takovém prostředí se nedá vyučovat, podívejte,“ ukazuje na rozlehlý prostor dělený rozvěšenými přikrývkami a kusy kartonu, aby lidé měli alespoň nějaké soukromí. „Je tu příliš hlučno… Copak se na takovém místě dá učit? Copak se na něm dá žít?“

Otec rodiny si také stěžuje, že je v budově velmi chladno a vlhko. „Jedna nevládní organizace nám slíbila kamna, ale dřív, než je dostaneme, nás možná přesunou do nějakého tábora,“ říká. Rodině bylo řečeno, že je přesunou do Breerve, jednoho z deseti stanových zařízení, která v oblasti vyrostla.

Lidé v Severním Dohúku mají ohledně táborů smíšené pocity. Někteří dokonce protestovali proti tomu, jak ubohé podmínky v nich panují. Hlavní stížnosti se týkají toho, že se stany při deštích zaplavují, životní prostor je velmi stísněný a služby nedostatečné. „Na tomhle místě nenajdete žádné štěstí, ale, až budeme mít svůj stan, možná začnu zase vyučovat,“ dodává Suleiman.

Není kam jít

Tábory v guvernorátu Dohúk se rychle plní utečenci. Hlavní prioritu má přesídlení těch, kdo žijí ve školách, aby se v třídách konečně mohla obnovit výuka. Na konci prosince 2015 bylo  všech 160.000 míst v táborech obsazeno. Mnozí ze statisíců lidí, kteří našli v guvernorátu útočiště, stále čelí zimě v rozestavěných budovách, obvykle na odlehlých okrajích měst.

„Byl na nás vyvíjen tlak , abychom co nejdříve začali do táborů vysílat mobilní kliniky,“ říká Sita Cacioppe, vedoucí zdravotních aktivit Lékařů bez hranic v Dohúku. „Dokud ale bude tak velký počet vnitřně vysídlených Iráčanů žít v otřesných podmínkách provizorních obydlí, budeme kliniky provozovat, abychom pomáhali těm nejzranitelnějším lidem.“

Lékaři bez hranic v současnosti provádějí v guvernorátu Dohúk epidemiologickou studii, aby zjistili potřeby utečenců a rozsah prozatím poskytnuté humanitární pomoci. „Kvůli tuhé zimě a ubohým životním podmínkám narůstá počet infekcí dýchacích cest,“ dodává Sita Cacioppe. „Mnoho lidí je stále rozeseto na velkém území. Bude se k nim dostávat stále méně pomoci, protože nevládní organizace mají plné ruce práce v táborech.“

Pomoc vlastní kommunitě

54letý ošetřovatel Khadr pracuje jako zdravotní propagátor Lékařů bez hranic. Žije s 6.000 dalšími vysídlenými Iráčany v městě Dabin na státním pozemku nedaleko Zakha. Uprostřed polí hned za posledním kontrolním stanovištěm tu stojí pár budov – nic víc než cementové kostry. Na rozdíl od soukromých pozemků, jako je mešita, kde žije Suleimanova rodina, tady netlačí majitelé na tábořící utečence, aby se vystěhovali. Zdejší lidé rezignovali a rozhodli se přežít tady tuhou zimu.

Khadr pochází ze Sindžáru. Uprchl přes hory, když jeho město obsadila vojska Islámského státu. „Společně s kolegou jsme přes hory nesli chladicí box s léky a mohli jsme tak na cestě léčit některé lidi s urgentními problémy,“ vzpomíná.

Příšerná cesta je vedla přes Sýrii do relativně klidného Kurdistánu. Trvala celý měsíc. „Když jsme se konečně usadili v rozestavěných budovách, byli lidé vyčerpaní a potřebovali pomoc,“ vypráví Khadr. „S kolegou jsme se snažili najít si práci ve zdravotnictví. Přijali nás jako dobrovolníky v místním zdravotním středisku asi 30 minut od místa, kde přebýváme.“ Už měsíce tam Khadr a jeho přítel zdarma pracují. Denně ošetří kolem 400 dalších Iráčanů a léky někdy nosí přímo těm, kdo je potřebují a nemohou se na kliniku dostat.

„Jednoho dne přijeli Lékaři bez hranic. Řekli nám, že v oblasti chtějí zřídit centrum primární péče. Mnoho let jsem pracoval jako zdravotní propagátor ve školách, takže mi bylo jasné, co taková práce obnáší. Ohromila mě také Charta Lékařů bez hranic. Teď mám práci a cítím, že dělám něco užitečného pro svoji komunitu.“

Khadr nedávno pomáhal při distribuci hygienických sad, kterou Lékaři bez hranic provedli mezi obyvateli rozestavěných domů. Popisuje, v jaké nejistotě žijí: „Na chodech nejsou zábradlí a lidé se bojí, že jejich děti mohou v noci spadnout. V budovách není elektřina, voda a někteří lidé musí chodit po schodištích nahoru a dolu, aby se dostali do své místnosti. Nemají nic, ale říkají mi, že je pro ně důležité vědět, že jim někdo chce pomoci.“

Guvernorát Dohúk se stal útočištěm tisíců lidí prchajících do Kurdské autonomní oblasti v Iráku. Lékaři bez hranic zde poskytují pomoc těm nejzranitelnějším utečencům. Mobilní kliniky v Dohúku a Zakhu poskytují podporu zhruba 20.000 lidí, kteří nadále žijí mimo tábory v rozestavených domech a provizorních přístřeších.

Každý tým tvoří lékaři, zdravotní sestry a psychologičtí specialisté. Členové týmu poskytují všeobecnou zdravotní péči, reprodukční péči, léčbu chronických onemocnění a psychologickou péči.

Lékaři byli jednou z prvních mezinárodních organizací, které začaly poskytovat podporu lidem prchajícím před násilím v Sindžáru. Od června 2014 ošetřily týmy Lékařů bez hranic 24.189 lidí v ohrožení.