Darujte pomoc
Svědectví z Jemenu: „Musíme zapomenout na naši bolest“
Husni Mansoor pracuje v Jemenu jako vrchní zdravotní bratr v nemocnici Lékařů bez hranic v Adenu. Jeho výpověď byla původně publikována v britském deníku The Guardian.
Podruhé jsem z nemocnice odešel, abych se zúčastnil pohřbu blízkého přítele. Byl to administrativní pracovník v místní nemocnici, ale jako dobrovolník se podílel i na poskytování první pomoci raněným. Jednou převážel pacienta do nemocnice – protože ale nebyla k dispozici ambulance, vyrazili dobrovolníci v pick-upu. Auto jelo rychle a můj přítel z něj vypadl. Převezli ho do nemocnice, ale já neměl čas, abych ho navštívil, měl jsem příliš práce tady. Přijímali jsme spoustu raněných a bylo důležité, abych dohlížel na sestry, ošetřovatele, uklízeče a další. Tři dny po nehodě jsem se doslechl o jeho smrti. Podruhé za celou dobu jsem se vypravil za zdi nemocnice, abych se s ním rozloučil a zúčastnil se pohřbu. Byl to milý, pracovitý a statečný člověk.
Moje rodina se spolu se sousedy vydala do bezpečí do oblasti mimo Aden. Nestačil jsem se s nimi rozloučit. Náš dům leží jen asi 3 kilometry od nemocnice, ta vzdálenost mi teď ale přijde jako tisíce kilometrů. Nemůžu se tam vypravit a podívat se, jestli je všechno v pořádku. Někteří sousedé vyprávěli, že okolí zasáhlo ostřelování. Nevím ale, v jakém stavu náš dům je. Je zamčený? Jsou okna rozbitá? Vyraboval ho někdo?
Dělám jen tři věci: pracuji, jím, a když můžu, odpočívám. Snažím se spát, ale často mě budí kvůli pohotovosti. Musím vstát a ujistit se, že je všechno připravené pro příjem raněných. I přesto, že je těžké se do naší nemocnice dostat, přijímáme velké množství pacientů. Někteří mi vyprávěli, že museli platit za převoz do nemocnice desetkrát víc, než kolik cesta stála před vypuknutím bojů. Do nemocnice se teď proto nedostanou všichni. Doprava dříve stále kolem 500 jemenských rialů (asi 2,5 USD), teď ale lidé musí za cestu do nemocnice platit 5-6 tisíc rialů.
Takové částky si v současných podmínkách lidé nemohou dovolit. Mnozí nedostali výplaty, protože jsou zavřené banky, poštovní úřady a směnárny a je extrémně těžké se kamkoli po městě dostat.
Nedostatek paliva a stále se zhoršující se bezpečnostní situace v Adenu navíc omezují dostupnost jídla a vody. Někteří sousedé mi vyprávěli, že jedí jen dvakrát denně. Někdy i jen jednou, a to ještě musejí čekat v dlouhých frontách na jídlo.
Stejný problém je i s vodou. Lidé pro ni chodí s kanystry a musí vystát dlouhé fronty. To všechno v horkém adenském létě, kdy teploty den po dni rostou. Pro lidi v nemocnici obvykle máme jídlo, někdy s ním jsou ale problémy, protože se pro něj nemůžeme vypravit. V oblastech, kde dochází ke střetům, jsou zavřené restaurace i obchody s potravinami.
Největší strach máme z toho, že by nemocnici obklíčily boje. Často, když střety nabydou na síle, se přesouváme do sklepa. To je ale další problém. Dřív, než se zachráníme sami, musíme přesunout pacienty z míst blízko u okna do bezpečí. Už se nám to stalo nesčetněkrát. Za zvuků náletu, výstřelů a výbuchů stěhujeme pacienty na bezpečné místo a až potom se sami schováme. Nemocniční okna už byla několikrát rozbitá a místnostmi i prosvištěly kulky. Nikdo uvnitř nemocnice ale naštěstí zraněn nebyl.
Někteří členové našeho zdravotnického týmu v Adenu už během bojů ztratili své blízké. Lidé přišli o otce, o bratry, o přátele. Členové týmu někdy opouštějí nemocnici, aby zkontrolovali své rodiny. Někdy pak o nich nic nevíme týden i dva, protože musí kvůli neustálému nebezpečí zůstat doma a nemohou se k nám dovolat.
Nemám tušení, jak dlouho bude tohle všechno trvat. Nedokážu popsat svůj smutek z toho, co se v Adenu děje. Jeden můj přítel mi řekl, že bych nevěřil vlastním očím, kdybych se vypravil k blízkému kráteru dávné sopky poblíž města. Je to moje oblíbené místo, s nímž mám spojenu spoustu krásných vzpomínek.
Musíme zapomenout na vlastní bolest a udržet si motivaci, abychom pokračovali v práci – v pomoci pacientům. Příměří, o kterém jsme toho tolik slyšeli, jsme tady v Adenu nepocítili.