Svědectví z ostrova Lesbos: „Tyhle obrazy mi zůstanou v mysli navždy.”

Uprchlíci ze Sýrie, Afghánistánu a Somálska spolu s členkou krizového týmu Lékařů bez hranic vypovídají o nebezpečné cestě do Evropy a situaci v Řecku. Týmy Lékařů bez hranic pomáhají běžencům na ostrově Lesbos a na Dodekanéských ostrovech. Provozují také mobilní kliniky na řecko-makedonské hranici a v Srbsku.

Azade (16) z Afghánistánu před táborem Moria na ostrově Lesbos

„Jmenuji se Azade, což znamená svoboda. Cesta byla těžká. Neměli jsme žádnou vodu, jídlo, ani pro sebe, ani pro děti. Na cestě jsme měli spoustu problémů.

V Afghánistánu jsme nebyli v bezpečí. Můj otec byl bez práce a neměli jsme dobrý život. Nečekala mě tam žádná budoucnost, ani mou sestru ne. Takový život není pro nás. Tak těžký, jen problémy, všude válka. Všichni jsme už tolik unavení.

Přivezla jsem si jenom oblečení, které mám na sobě, a malou lahev vody, poloplnou. Když jsme sem dorazili, nebyl tu nikdo, kdo by nám pomohl. Lidé nás dovedli do půli cesty k policejní stanici a vzali si všechny naše peníze. Pak jsme urazili ještě dlouhou cestu. Teď už nám peníze stačí jenom na vodu.“

Mohammed (20) ze Sýrie v táboře Kara Tepe na ostrově Lesbos

„Pocházím z Damašku. Studoval jsem na bakaláře, ale nemohl jsem pokračovat, protože můj dům i škola byly zničeny. Situace pak byla příšerná a všechno bylo špatně.

Z Damašku jsem cestoval do Istanbulu, abych se dostal do Evropy a do bezpečí. Můj soused je převaděč a zorganizoval moji cestu na Lesbos. Po třech dnech mě vzal do dodávky společně s dalšími 12 lidmi – Syřany a Kurdy. Odvedl nás na tajné místo na sever od Izmiru. Zůstali jsme tam dva dny. Spali jsme v lese mezi hady a škorpióny. Na místě nebyla žádná voda a velmi málo jídla. Zůstali jsme o hladu dva dny. Po dvou nocích v lese jsme vyrazili na loď na Lesbos.

Moře bylo velice, velice klidné, ale my jsme měli strach. Máme štěstí, že jsme teď na Lesbu, v táboře, v bezpečí a můžeme začít svoji cestu.

• Více o naší pomoci lidem prchajícím do Evropy

Zkusím cestovat po základních cestách, které využívají ostatní uprchlíci. Pokusím se nějak dostat do Francie. Pak půjdu do Anglie, protože je to jedna z nejúžasnějších zemí na světě. Má za sebou skvělou historii a Angličané jsou milí lidé. Doufám, že tam budu moci pracovat a studovat.

Moje rodina je pořád v Damašku. Koupil jsem si SIM kartu a zavolal jim, abych se ohlásil, že jsem v pořádku. OSN a jiné organizace se nám snaží pomáhat. Po dlouhé době se teď opravdu cítím jako člověk. Je to poprvé, co se o mě někdo stará.

Od doby, co v naší zemi začala válka, jsme se cítili jako zvířata. Tam je nezajímá naše lidskost. Zabíjí lidi, jako by to byl hmyz – je snadné zašlápnout mravence.

Miluji svoji zemi, ale nemám rád, když se mnou zachází jako se zvířetem. Nechci mít zbraň a dostávat příkazy, že mám zabít někoho, koho ani neznám.

Pokud se někdy vrátím, věřím, že všechno bude úplně jinak. Nic, co jsem za sebou zanechal, nebude stejné. Válka zničila všechno – místa, budovy, vzpomínky. Nechci se tedy nikdy vrátit zpět.

Mukhtar (24) ze Somálska před táborem Moria na ostrově Lesbos

„Somálsko jsem opustil v prosinci 2014. Cesta byla velice dlouhá a nebezpečná. Vydal jsem se přes Jemen, Saúdskou Arábii a Turecko. Tam jsem šel do kanceláře OSN, abych získal legální status, ale v Turecku pro uprchlíky není nic: žádná práce ani někdo, kdo by pomohl, když máte problémy. Turecká policie mě čtyřkrát zadržela a dala mi dopis o deportaci zpět do Somálska. Já se tam ale nemůžu vrátit kvůli válce. Proto jsem přijel sem, abych se dostal ke svobodě a spravedlnosti.

Předtím, než jsme se dostali na loď do Řecka, čekali jsme na tureckém pobřeží čtyři dny bez jídla a vody. Zaplatili jsme tureckým pašerákům celkem málo peněz, ale cesta byla velice nebezpečná.

Kamarád mi řekl, ať cestuju po moři, ale neměl jsem s tím žádné zkušenosti a měl jsem velký strach. Turecká policie nás zmlátila – podívejte, moc to bolí – a snažila se nás zastavit. Ale my jsme řekli ne, my nechceme zpátky. V Somálsku není žádný život, žádná spravedlnost.

Když jsme dopluli ke břehu, byli jsme šťastní. Lidé nám dali nějaké jídlo a šaty – všechno moje oblečení skončilo v moři. Také nás sem odvezli autobusem. Včerejší noc jsme spali venku, protože tábor je přeplněný. Situace je velice špatná, nemáme ani sprchu ani záchod. Budeme se ale snažit najít si v táboře místo. Může to být zítra nebo taky za dva nebo tři dny. Doufám ale, že brzo, protože včera jsme se vůbec nevyspali.

Jakmile dostaneme doklady, pojedeme do Atén a zavoláme svým příbuzným. Neviděl jsem je už 20 let. Někteří jsou v Norsku, někteří ve Finsku. Zavolám jim a zkusím se za nimi co nejdříve dostat.

Rád bych v Norsku dokončil své vzdělání a získal diplom, abych si mohl získat práci. Doufám, že tam najdu svobodu a mír.“

Thalia Flouri, členka krizového týmu Lékařů bez hranic, Lesbos

„Přijela jsem na Lesbos 11. června. Hned následující den jsme opustili Mytilény – přístav a hlavní město ostrova a vyrazili jsme na sever. Po cestě autem jsme potkávali lidi, kteří šli do Mytilény pěšky. Byly to celé rodiny, mezi nimi děti a starší lidé. Všichni vypadali unaveně a vyčerpaně. Měli za sebou několik hodin chůze.

Měli jsme několik malých lahví vody, a tak jsme otevřeli okýnko a vodu jim nabídli. Desítky rukou se napřahovaly k autu, jenom aby lidé dostali malou lahev vody. V tu chvíli se mi zdálo, že jsou těch rukou tisíce. Byla jsem šokovaná. Pak jsem viděla, jak někteří lidé leží uprostřed cesty, absolutně nechránění před sluncem. Zjevně nebyli schopní pokračovat v chůzi v takovém horku. Jeden 18letý chlapec už nemohl ani dojít metr k autu, aby dostal nějakou vodu. Ti lidé šli celou noc.

O kus dál jsem viděla, jak muž táhne lano, na kterém má přivázanou plastovou krabici. V ní leželo jeho dvouměsíční dítě. Muž byl příliš unavený, než aby ho mohl nést téměř 70 km do Mytilény. Uřízl větev z olivovníku a přidělal ji na krabici, aby dítě mělo alespoň nějaký stín.

Když jsme dorazili na severní břeh ostrova, viděli jsme, jak připlul člun plný lidí. Vyšplhali se nahoru na cestu, a když jsme jim nabídli těch pár věcí, které jsme měli, jako láhve s vodou, projevovali vděk jakkoliv uměli. Opakovali: „Děkuji ti, příteli, děkuji ti, příteli.”

Šli jsme na hlavní náměstí v Molyvosu, což je vesnice na severu ostrova. Několik dobrovolníků a aktivistů běžencům nabízelo jídlo. Na náměstí bylo víc lidí, než jsem dokázala spočítat. Byla tam mladá dívka z Afghánistánu, nemyslím si, že jí bylo přes 20, s dítětem ve svém náručí. Snažila se najít svého manžela a taky nějaké mléko pro dítě.

Po cestě zpět jsme navštívili dva uprchlické tábory na ostrově. Tehdy jsem se naštvala. Tábory byly přeplněné a špinavé. Toalety byly ucpané a všude byly mouchy. Nedokázala jsem uvěřit, že děti musí spát na takovém místě.

Myslím, že tyhle obrazy mi zůstanou v mysli navždy: muž táhnoucí své dítě v krabici, 18letý kluk, který se nemohl pohnout, mladá afghánská dívka hledající svého muže a nějaké mléko… Na to nikdy nezapomenu.”