Darujte pomoc
Zachránění na moři: „Jediné co chci, je žít v míru“
Loď Lékařů bez hranic Bourbon Argos zachránila při svém prvním zásahu ve Středozemním moři téměř 500 lidí v nouzi. Toto jsou příběhy několika zachráněných:
Freweini z Eritreje
Jmenuju se Freweini, je mi 38 let a pocházím z Eritreje. Můj muž je mrtvý, zůstalo mi po něm pět dětí: tři vlastní a dvě nevlastní. Starám se také o nemocnou matku. Před dvěma měsíci jsem opustila Eritreu a od té doby jsem s nikým z nich nemluvila.
Před třemi lety jsem začala mít problémy se zády. Předtím jsem mohla kamkoliv doběhnout a dělat cokoli jsem chtěla. Dnes sotva někam dojdu. Musím chodit o berlích a každý den mě trápí bolesti.
Kvůli problémům se zády jsem se rozhodla opustit Eritreu. Místní obchodníci a ostatní ve vesnici mi pomohli posbírat dost peněz, abych mohla zaplatit za cestu do Chartúmu a pak dál do Libye. Vyrazila jsem se na vlastní pěst, pěšky se svými berlemi. Došla jsem do Chartúmu a odtamtud jsem jela dodávkou do Libye, kde jsem nastoupila na loď.
Po celou cestu mi někdo pomáhal. Všichni byli nápomocní – zvedali mě, když jsem potřebovala, nebo mě dokonce nesli. Jsem jim všem hrozně vděčná.
Když jsem se dostala na loď, neměla jsem tušení, jak dlouho může cesta trvat. Pak jste se objevili a zachránili nás. Nezáleží mi na tom, do jaké země v Evropě půjdu. Jediné co chci, je operace mých zad, abych byla schopná pomoci svým dětem. Doufám, že brzy budu moct zase normálně chodit.
Tufay Basfil z Eritreje
Jmenuju se Tufay Basfil a jsem z Eritreje. Jsem na cestě už pět let, protože chci utéct před vojenským režimem v mé zemi. V Eritreji musí každý vykonávat vojenskou službu, která nikdy nekončí. Oficiálně musíme sloužit deset let, ale ani pak to nemusí skončit. Nedostáváme ani pořádný plat, jen něco kolem 10 dolarů na měsíc. To není dost ani na to, abychom uživili své rodiny.
Sám jsem opustil Eritreu a šel jsem pěšky do Tábora č. 26, hned za eritrejskými hranicemi v Súdánu. V tomto uprchlickém táboře jsou jenom Eritrejci. Zůstal jsem tam pět let. Jakmile policisté zjistili, že někdo pracuje, chtěli úplatky a peníze . Proto jsem se rozhodl tábor opustit.
Trvalo nám sedm dní dostat se ze Súdánu na libyjskou hranici. V dodávce nás bylo asi třicet. Řidič jel velice rychle a dva lidé z dodávky vypadli, on ale ani nezastavil. Po cestě zemřela spousta lidí.
Poblíž Benghází nás zastavili libyjští milicionáři, kteří stínali hlavu lidem, kteří nevyznávali islám.
Když jsem v Tripolisu čekal na loď, která by mě odvezla do Evropy, zajali mě na pět měsíců pašeráci. Když se kdokoliv z nás odvážil o něco požádat, dávali nám elektrické šoky nebo stříleli nad našimi hlavami, takže kulky dopadaly zpátky na zem kolem nás. Mlátili nás nebo mučili ohněm.
Jedenkrát denně jsme dostávali malou porci těstovin, kterou jsme sdíleli v deseti lidech. Jídla nebylo dost a někteří z nás neměli ani kousek. Voda, kterou jsme dostávali, byla odporná a slaná.
Násilí v Libyi bylo strašné. Pašeráky neobměkčilo ani to, že některé ženy byly těhotné. Jedna ztratila své tříleté dítě jenom tři dny před tím, než jsme se dostali na rybářskou loď.
Jediné co chci, je žít v míru.
Neznámý muž z Bangladéše
Jsem neuvěřitelně šťastný, že jsem se dostal z Libye. Kdybych býval věděl, co se mi přihodí, nikdy bych tam nešel.
Poslední tři roky jsem umýval nádobí pro jednu ropnou společnost v libyjské poušti, abych pomohl své rodině doma. Asi před rokem se věci zhoršily. S příchodem ozbrojených milic se začaly zavírat obchody. Milice lidem kradly vše, co mohly, a některé lidi dokonce zabíjely. Zhoršilo se to natolik, že jsme se báli vycházet ven.
Společnost, pro kterou jsem pracoval, mi zařídila cestu do vnitrozemí Libye, svou činnost pak ale před měsícem ukončila , když to v zemi začalo být příliš nebezpečné. Někdy v té době bylo několik Bangladéšanů uneseno a já jsem se začal strašně bát. Došlo mi, že nemám na výběr: byl čas odejít.
Věděl jsem, že cesta lodí je nebezpečná, ale neměl jsem jinou možnost, jak opustit Libyi. Nemám už své dokumenty, takže nemůžu jen tak odletět domů.
Na Bourbon Argos je nás 18 Bangladéšanů. Jsem si jistý, že v Evropě najdu práci a budu moct podporovat svoji rodinu.
Samyawit Habutu z Eritreje
Jmenuju se Samyawit Habutu a je mi 23 let. Před šesti lety mě přinutili sloužit v eritrejské armádě. Nedovolili mi odejít, ani když jsem byla těhotná a porodila jsem dceru.
Před rokem, v červnu 2014, jsem se rozhodla odejít. Nechala jsem v Eritreji dceru s matkou a jela jsem nejprve do uprchlického tábora Shagarab v Súdánu, kde jsem zůstala deset dní. Pak jsem cestovala do Libye, což mi zabralo dalších deset dní.
Tři lidé po cestě vypadli z dodávky: jeden si zlomil nohu, další dva umřeli. Řidič jenom odstrčil ta dvě těla z cesty a pokračoval v jízdě.
V Tripolisu jsem musela čekat další tři měsíce. Jeden Libyjec noc co noc nutil s namířenou zbraní dvě dívky k sexu. Jedna moje kamarádka od tohoto muže chytila AIDS a otěhotněla. Dnes je ve Švýcarsku, je ale vážně nemocná.
Právě teď bych chtěla jenom svobodu, práci a možnost posílat peníze zpátky domů své rodině. Chtěla bych pracovat s počítači a najít si nějakou kancelářskou práci.
Kdybych před rokem tušila to, co vím dnes, nikdy bych takovou cestu nepodnikla. Lidé s mnoha rodinnými povinnostmi a problémy by se o ni neměli pokoušet. Přežijí ji jenom mladí.
Neznámý muž z Eritreje
Téměř před dvěma lety jsem utekl z Eritreje, kde jsem vykonával vojenskou službu poblíž Asmary. Dostal jsem se do uprchlického tábora v Etiopii, kde jsem zůstal 15 měsíců. Pak jsem jel do Súdánu, kde mě chytili pohraničníci a poslali zpátky do Etiopie.
Lidé ze súdánské i etiopské policie mě mlátili. Súdánští policisti mi vzali všechny peníze a ostatní věci. Prý proto, že jsem křesťan.
Po několika dnech jsem se vrátil do Súdánu. Tentokrát mě zajali Rašídové, kteří mi řekli, že musím zaplatit 2 500 dolarů. Znásilnili ženu, která tam byla se mnou.
Moje rodina v Eritreji musela dát dohromady dostatek peněz na výkupné, aby mě nezabili. Zůstal jsem s Rašídy jeden měsíc, pak mě propustili v Chartúmu, kde mi jeden laskavý muž dal jídlo a oblečení. Umožnil mi taky zkontaktovat příbuzné v Eritreji.
O tři týdny později jsem vyrazil do Libye přes Saharu. První den cesty nás okradli a znásilnili ženu, která byla s námi. Po třech dnech jsme se dostali do Čadu, kde vojáci zajali čtyři auta z našeho konvoje. Vyskočil jsem z auta a strávil dva dny a dvě noci na poušti, bez jídla a vody.
Po dvou dnech chůze jsem došel k libyjskému pohraničnímu městu. Libyjci po cestě zabili pět mužů z naší skupiny za ilegální překročení hranic. Pak jsem měsíc pracoval pro muže, který bral lidi k moři, a nakonec jsem mohl pokračovat k pobřeží.
Na pobřeží jsem nastoupil do lodi, ale chytila mě policie a zajala za to, že jsem pracoval pro pašeráka lidí. Vzali mě na policejní stanici, zmlátili a celý týden mě trápili hlady. Utekl jsem z vězení a podařilo se mi dostat na jinou loď, kterou potom na moři zachránili Lékaři bez hranic.
Většinu z mých společníků stále drží v příšerných podmínkách v libyjských věznicích. Někteří z nich jsou mrtví. Celkem jsem na své cestě viděl zemřít sedm lidí.