Deník z Jemenu – díl druhý: Nárok

Pokračování deníku australské lékařky Georginy Woolveridge o pacientech jemenské nemocnice v Al Udayn. První díl deníku čtěte zde.

Nikdy se nevrátili. Uběhl měsíc od toho, co jsem se setkala s tím kostnatým uzlíčkem a prosila jeho rodinu, aby s ním zůstala. I přes veškerou moji naději a vyčerpávající hledání v seznamu pacientů přijatých na pohotovost jsem zjistila, že se nevrátili. Bez telefonního čísla si nemohu být jistá, jestli se chlapec dožil šesti měsíců, čtyř kilogramů, anebo hřbitova.

Toto je pro mě válka. Žádné vojenské boty, žádná zranění po výbuchu nebo maskovací výstroj. Ti vojáci, bomby, traumata a přímá devastace jsou tak daleko od zdrcující pravdy, kterou jsem nalezla tady v Jemenu a také loni v Iráku. 

Pravá tvář války

Válka nevypadá jako běžící voják obložený municí. Je to tvář pětiměsíčního chlapce, vyzáblého, rychle stárnoucího, který krutým zvratem ironie pomalu a předčasně umírá na podvýživu.

Je to ústup humanitárních organizací z venkovských oblastí, když válčící strany hrozí postupem a následně se stahují. Instituce a aktéři říkající hladovějícím rodinám, že nebude chybět jenom jídlo do jejich žaludků, ale i mezinárodní pomoc.

Konflikt je bolest ve tváři manžela, který prosí, abychom zkusili oživit jeho prochladlou, bledou manželku. Před dvěma hodinami ještě žila, v rozpuku života rodila jejich čtvrté dítě, než začala krvácet na podlahu.

Cesta byla krátká, ale poznamenaná válkou. Nemohli si dovolit porod ve zdravotním centru a nejspíš neměli žádné možnosti pro plánované rodičovství.

Zajisté ji zabil konflikt, ale tou zatoulanou kulkou byla chudoba. Byla mrtvá nejméně hodinu předtím, než jsme se setkaly.

Mimo společnost

Boj je každodenní zápas o narození dítěte, které může mít nespočet vrozených vad. Dítě, které nemá své místo ve společnosti. Ani v té naší.

Možná ta díra v jeho srdci byla vedlejším důsledkem pozastavení národních očkovacích kampaní, kvůli kterému matka onemocněla zarděnkami v těhotenství. Možná je to výsledek těch improvizovaných předpisů, které dostala ze zcela deregulovaného farmaceutického systému.  

Léčili ho léky bez etikety na snížení rostoucího arteriálního tlaku v plicích, ale z nemocnice byl propuštěn předčasně, když bylo zapotřebí jeho lůžka a jeho rodině došly peníze.

Jako Lékaři bez hranic jsme mu zajistili bezplatnou léčbu, když se k nám opět dostal se střevní obstrukcí, ale ten chronický stav byl nad rámec našich možností.

Bojte se deště

Válka proti civilnímu obyvatelstvu smrdí chlorem. S nálety, které ničí nemocnice, vodu a sanitační infrastrukturu, se miliony lidí stávají náchylnější k onemocněním přenosným vodou.

Léčba nemocí byla už před konfliktem minimální, narůstá výskyt podvýživy a od roku 2016 dodnes se zemí šíří cholera. Naši jemenští kolegové se brzy naučili bát se kvůli jejímu šíření deště. Viděli, jak jejich bližní umírají kvůli omezenému přístupu k pomoci.

Zatímco chlor účinně ničí mnoho vodních patogenů, zdravotní osvěta a zásoby se šíří pomaleji než nemoc.

Letecké nálety se staly součástí slovníků kolegů. Humanitární pracovníci, kteří přiletěli, by byli naivní, kdyby si mysleli, že vědí více o traumatických a válečných zraněních než jejich jemenští kolegové. Řešení takových poranění je pro ně už přirozené. Je to dril, který má většina místních zdravotníků už léta.

darujte

Jen díky podpoře od soukromých dárců mohou místní kolegové společně s mezinárodními pomáhat v konfliktních oblastech.

Tak moc jsem chtěla, aby se to podvyživené miminko vrátilo, abych mu mohla dát šanci na život, kterou se mu systém snažil odepřít.

Chtěla jsem naději, pro sebe a pro budoucnost jemenských lidí. Možná jsem si myslela, že na to mám nárok, i když je to ve skutečnosti 28 milionů Jemenců, kteří mají nárok. Na základní lidská práva. Na zdravotnictví. Na život bez konfliktu.