Hlavolam zatopeného ostrova

Daniel Campbell a jeho logistický tým se v odlehlé části Jižního Súdánu snaží najít řešení zapeklité situace. Malá pacientka vyžaduje urgentní převoz v bezvýchodných podmínkách... 

Hlavolam  

Máte kozu, vlka a hlávku zelí a jste na pustém ostrově uprostřed jezera, který brzo zaplaví voda. Všechny tři musíte vzít na vzdálený břeh, abyste se dostali bezpečí a splnili úkol. Vaše loď je ale neskutečně malá, takže můžete převézt jen jednoho naráz. 

Vlk a koza jsou hladoví. Když vezmete vlka jako prvního, koza sežere zelí. Když vezmete zelí, vlk sežere kozu.  

Zrovna když už si myslíte, že jste nad hlavolamem vyzráli a kozu převezete na vzdálený břeh jako první, protože vlka zelí neláká, uvědomíte si, že jste problém jen oddálili a budete muset řešit stejné dilema na druhém břehu.  

Tak trochu otravný hlavolam, který většina lidí zná. Nemám pro ně velké vlohy, a ještě menší s nimi mám trpělivost. Často přehlédnu tu (po odhalení) očividnou „třetí možnost“, která řeší zdánlivě neřešitelnou hádanku. 

I přesto, že to s těmito abstraktními scénáři zas tak neumím, zjistil jsem, že život v terénu vám podobné hlavolamy servíruje každý den, ale s velmi reálnými následky. 

Scénář ze skutečného života 

Na naší klinice je už několik dní malá dívka s tuberkulózou. Její stav se rychle zhoršuje.  

Pokud má mít šanci na zotavení, potřebuje pokročilou lékařskou péči, kterou může dostat pouze na klinice Lékařů bez hranic v Bentiu, daleko na sever od místa, kde se v Jižním Súdánu právě nacházíme. 

Tento zdánlivě „lehký“ úkol zajistit dívce potřebnou léčbu hodně zkomplikovaly náročné podmínky, typické pro projekty Lékařů bez hranic: 

• Naše klinika je malá, teprve začíná a má omezené zdroje pro léčbu komplexních případů. 
• Kvůli bezpečnostní situaci se nedá cestovat po silnicích, všechny pacienty převáží do Bentiu letadlo, což trvá 20 minut. 
• Je období dešťů a celé dny hodně prší. 
• Všechny zásoby přiváží dvakrát týdne lehké letadlo. Kvůli dešťům ale v poslední době často nemůžeme používat přistávací plochu. Zrušilo se tak množství letů a projekt zůstal bez základních věcí jako čerstvé jídlo. 
• Holčička potřebuje neustálý přísun kyslíku a její stav se rychle zhoršuje, když se kyslík odebere.  
• Projekt má pouze dva kyslíkové přístroje, na elektřinu. Nemůžeme je zapojit ani v letadle, které by ji dopravilo na kliniku, ani v autě, kterým bychom ji dostali na přistávací plochu. 

Tým 

Jako logistik projektu mám na starosti tenhle převoz zařídit. Musím vzít v úvahu nejen instrukce zdravotníků, ale i počasí a bezpečnost.  

Jak jsem napsal v předchozím blogu, velmi dobrá rada, kterou jsem dostal, když jsem začínal pracovat s Lékaři bez hranic, byla: „Nemusíte být génius, abyste ukázal prstem na to, co nemáme. Výzvou je poradit si s tím, co máme.“ 

Jednou z věcí, která mě původně nalákala k práci s Lékaři bez hranic, je, že do projektů neposílají mezinárodní spolupracovníky, když to není potřeba. Místo toho zaměstnávají a rozvíjí místní lidi, kteří toho hodně umí a jsou oddaní své práci. U nich začínám s plánováním. 

Oslovuji Riala, vedoucího logistiky, Machota, technického specialistu (v podstatě náš „kluk pro všechno“) a Thaka s Gabrielem, naše řidiče. Společně začínáme dávat dohromady různé nápady... 

Výzva 

Sepisujeme jsem si úkoly i omezení a sedáme si, abychom prodiskutovali, jak pacientku přepravit: 

• Pacientka se potřebuje dostat do Bentiu kvůli lepší lékařské péči. 
• Silnice nepřipadají v úvahu. 
• Letadlo možná nebude moct přistát kvůli počasí. 
• Pacientka neustále potřebuje kyslík. 
• Během cesty nemáme, jak pohánět kyslíkový přístroj. 

Třetí možnost  

Řešením hlavolamu o zaplaveném ostrově je nesnažit se dokončit vágní zadání, ale přemýšlet jinak a najít skrytou „třetí možnost“: vyřešit problém bez porušení pravidel.  

Po dlouhém plánování a mnoha diskusích s týmem v terénu nacházíme naši „třetí možnost“ a shodujeme se na nejistém plánu: 

• Přestavět jeden z hlavních elektrických generátorů na mobilní, abychom pacientku mohli převézt v Land Cruiseru k letadlu.
• Zažádat o pohotovostní dodání kyslíkového přístroje na baterie, který dorazí (plně nabitý) na palubě letadla a použije se při cestě pacientky do Bentiu.  

Přípravy 

Samozřejmě nic, co se děje v terénu, není tak jednoduché. Dívka není jediným nemocným pacientem na naší klinice a nemůžeme postrádat baterie, kterých máme omezené množství a které jsou potřeba jinde, jako třeba v naší velmi vytížené porodnici. 

Abychom tohle vyřešili, Rial věnuje svoje vlastní vybavení, které zásobuje elektřinou příbytek jeho rodiny – nejen, že tak sám přišel o základní osvětlení, ale ohrozil tak i své plány na vybudování vlastního podnikání. Chtěl totiž využít tohle vybavení pro malou kavárnu, jakmile se do oblasti vrátí mír a stabilita. 

Bylo to od něho obzvlášť štědré, protože věděl, že nemůžeme zaručit, jestli se mu vybavení vůbec vrátí, nemluvě o tom, v jakém stavu bude, pokud se vrátí.  

Rial a Machot začínají napojovat kyslíkový přístroj na nový zdroj energie, zatímco Thak a Gabriel nacvičují přesun, aby vše proběhlo co nejbezpečněji. 

Čekání  

Za několik dní letadlo přiletí.  

Pokud vše půjde hladce, nejen že se pacientce dostane jednoduché, a přesto život zachraňující léčby, ale i k nám se dostanou tak potřebné zásoby léků, logistického vybavení a čerstvého jídla!  

Následující dny jsou plné napětí. Stále občas prší, což rozmáčí přistávací plochu. Thak a já ji pravidelně jezdíme kontrolovat a snažíme se jí vůli donutit, aby uschla. Obáváme se nejhoršího. 

 Jak se blíží pondělní noc, den je překvapivě teplý. Pokud nebude v noci pršet, letadlo by mělo být schopné taktak přistát a měli bychom taktak zvládnout přesun!  

Jdu si lehnout se zábleskem naděje a s unavenou hlavou.  

Ráno přichází  

Budím se brzy ráno za slabého zvuku deště bušícího do střechy mého stanu.  

Zatrne mi u srdce, vybíhám ven a zem je celá promáčená. Přestože teď jen trochu kape, muselo pršet celou noc.  

Odmítáme realitu a s Thakem jedeme na přistávací plochu, tak rychle a bezpečně, jak to jen jde. Obvykle 7minutová jízda nám ale trvá skoro 40 minut, klouzáme se zablácenou cestou a vyhýbáme se loužím o velikosti auta.  

Přestože bažina, která dřív byla cestou, už jasně prozrazuje, jaké podmínky nás čekají na přistávací ploše, stáhne se mi žaludek, když projíždíme kolem posledních keřů. 

Přistávací plocha se před námi pomalu objevuje. Zastavujeme auto v louži, ve kterou se plocha proměnila. Vystupuji a zabořím se do vody až po tkaničky mých pohorek.  

Volám. „Zrušte let.“ 

Hovor  

Je to jeden z nejtěžších hovorů, které jsem kdy v životě měl.  

Věděl jsem, že práce s Lékaři bez hranic bude těžká a že budu často v blízkosti smrti. Nečekal jsem ale, že to budu právě já, logistik a jediný nelékařský člen týmu, kdo bude takhle rozhodovat o životě a smrti.  

Let je přesunutý a druhý den letadlo zvládne těžké přistání, smýká se po stále mokré ploše a rozstřikuje bahno po trupu letadla. Jeden z pilotů vystupuje z letadla otřesený a neschopný dokončit celou větu. Ten druhý se směje, jak náročné bylo přistát i v dnešním relativním suchu. 

Naše tolik potřebné zásoby konečně dorazily, stejně jako čerstvé jídlo, ale já si tohle vítězství nedokážu užít... 

I přesto, že lékařský tým dělal, co mohl, noc předtím malá pacientka zemřela po 17 dnech v naší oddané péči. 

Zamyšlení  

Tenhle blog jsem začal psát v den, kdy jsem našim lékařům vysvětlil plán na přesun. Porodní asistentka poznamenala, že to zní jako „jeden z těch problémů pro lídry.“ 

Přišlo mi zajímavé začít přirovnáním k hlavolamu, hlavně v kombinaci s tím, co mi připadalo jako klasická „výzva Lékařů bez hranic“, kdy optimistický tým překoná nezdolatelné překážky.  

Po tom, co holčička zemřela, se mi nezdálo vhodné pokračovat v psaní toho, co mi teď přišlo jako lehkovážný blog. Hodně dlouho jsem ho měl v počítači nedokončený – nedokázal jsem ho vymazat.  

I když jsem trochu nervózní z toho, že zvolený tón může působit neuctivě, věřím, že jsem blog nemohl smazat, protože nesdílet tenhle příběh by bylo mnohem víc neuctivé. Stejně jako zapomenout na tuhle malou holčičku jen proto, že zemřela, a pamatovat jen na ty živé.  

Chvíli jsem také přemýšlel nad tím, že bych blog přepsal, aby působil více střízlivě, ale myslím, že to by nebylo upřímné. 

Naše pacientka 

Ve svých posledních dnech života byla tato malá holčička veselá, starala se o ni její matka a zbožňoval ji celý personál.  

Hodně se smála a vzhledem k tomu, že nikdy neseděla ani v autě, nemohla se dočkat toho, až se proletí v letadle. Strach z létání její matky jí přišel k popukání.  

Hihňala se, když jsem se s ní pokoušel mluvit místním jazykem Nuer, zatímco jsme jí a její matce spolu s lékaři vysvětlovali, jak bude převoz probíhat. 

Nedávno před tím jsem měl narozeniny a když jsem se zastavil u jejího oddělení, abych zkontroloval elektřinu, věnoval jsem jí pár balonků na oslavu, které mi kolegové sehnali. Moc ráda si s nimi hrála. Když mi balónky došly, dával jsem jí nafouknuté gumové rukavice, což ji vždy hodně rozesmálo.  

Tenhle blog jsem psal, když byla ještě naživu a dělali jsme všechno proto, abychom ji převezli. Znovu a znovu jsem bojoval s tím, jestli se to hodí, a došel jsem k tomu, že nedokončit ho nebo změnit jeho tón, protože zemřela, by znamenalo dát větší význam její smrti než životu.