Jezídy v Iráku ohrožuje jedna krize za druhou
Krveprolití, ztráta blízkých, chudoba. S tím vším se dodnes vyrovnávají jezídové – náboženská menšina žijící na severozápadě Iráku. Životy zranitelné komunity nyní komplikují i ochranná opatření proti šíření COVID-19 – nemohou kvůli nim zajistit svoji rodinu, žijí v odloučení od blízkých, obtížně se dostávají k lékařské péči.
V roce 2014 se skupina Islámský stát (IS) prohnala oblastí Sindžár a dopustila se něčeho, co jezídové nazývají „genocidou”. Bojovníci skupiny IS zavraždili tisíce mužů a unesli odhadem šest tisíc žen a dětí, které buď prodali na práci nebo z nich udělali sexuální otroky. Od té doby sice už uplynulo více než šest let a v roce 2015 se podařilo město od skupiny IS osvobodit, události však zanechaly jizvy na psychickém i fyzickém zdraví mnoha rodin. Někteří lidé stále hledají své pohřešované blízké nebo truchlí nad zemřelými, hodně rodin má problém znovu nalézt nějaký zdroj příjmů.
Kvůli obavám ze šíření nemoci COVID-19 Irák zavedl přísné omezení pohybu mezi městy. V Sindžáru tyto restrikce zásadně ovlivnily ekonomickou situaci a každodenní život místních lidí, a tím i jejich psychický stav. Většina tamních obyvatel už předtím žila výrazně pod hranicí chudoby, mnoho lidí bylo nezaměstnaných. Po vypuknutí epidemie COVID-19 museli doma zůstat i ti, kteří práci měli. Nemohli vydělávat a zajistit tak své rodiny.
Aid Nasír pracuje pro Lékaře bez hranic jako supervizor zdravotních sester ve všeobecné nemocnici ve městě Sinuni od roku 2018. Je ženatý, má čtyři děti a žije v táboře Chamshko pro vnitřně vysídlené osoby v guvernorátu Dohúk. Svoji rodinu neviděl už pět měsíců a kvůli současným omezením pohybu se do Dohúku nemůže vrátit.
„Většina lidí v Sindžáru jsou buď farmáři nebo mají jen na den či dva občasnou dělnickou práci mimo město. Koronavirus zastavil všechny obchody a lidé nemohou cestovat za prací mimo město. Zisk z úrody farmářům zdaleka nevyváží jejich práci a vynaložené peníze a obchodníci z jiných guvernorátů nemohou přijet, kupovat zboží a odvážet ho do jiných oblastí. A tak plodiny a zelenina hnijí. Před koronavirem měli lidé jen velmi malé příjmy. Teď nemají žádné,” říká Aid k situaci v Sindžáru.
Nemožnost zajistit vlastní rodinu, velké množství volného času, nejistá budoucnost a odloučení od blízkých vyvolaly v mnoha lidech frustraci a stres.
„Zaznamenali jsme nárůst případů domácího násilí – muži sedící doma bez práce musí trávit se svou rodinou mnohem víc času než obvykle. Po uvolnění zákazu vycházení k nám přišlo hodně žen s tím, že jejich muži začali být agresivní vůči nim i jejich dětem. Agresivní chování a vztek vůči rodinným příslušníkům představují způsob, jakým muži ventilují své frustrace a úzkosti,” vysvětluje Phoebe Yonkeu, naše koordinátorka psychologické pomoci v Sinuni. „Kromě toho jsme v Sindžáru zaregistrovali zvýšený počet osob trpících depresí. Domníváme se, že k tomu velkou měrou přispěl zákaz vycházení. Během posledních několika měsíců jsme přijali mnoho pacientů s myšlenkami na sebevraždu nebo pokusy o ni, což jsou závažné projevy deprese.”
Kvůli omezení pohybu je pro obyvatele Sindžáru velkou výzvou i dostupnost zdravotní péče. Shanna Morris, naše lékařka v Sinuni, říká: „Než zavedli zákaz vycházení, odkazovali jsme ty, kteří potřebovali specializovanou zdravotní péči, do nemocnic v guvernorátu Dohúku v iráckém Kurdistánu. Teď lidé do Dohúku nemohou cestovat a jedinou možností tak pro ně zůstává Mosul. Pacienti však mohou projít kontrolními stanovišti na cestě do Mosulu jen v případě, že jedou sanitkou. Cesta do nemocnice v Mosulu trvá zhruba 4 hodiny. Hodně jezídů však do Mosulu nechce, ať již kvůli událostem z roku 2014 nebo protože nemluví arabsky a komunikace tam je pro ně obtížná.”
Pro mnoho obyvatel Sindžáru je jediným dostupným zdravotnickým zařízením všeobecná nemocnice v Sinuni, kde provozujeme pohotovost a poskytujeme mateřskou péči. Nyní k nám však přichází méně žen. „Počty pacientů na ambulantním oddělení výrazně klesly. Nepřichází k nám ženy na předporodní nebo poporodní péči a konzultace plánovaného rodičovství, protože se nedostanou přes kontrolní stanoviště, nepovažují je totiž za naléhavé případy. Po nedávném uvolnění omezení pohybu k nám začalo přicházet více žen s nechtěným těhotenstvím. Řekly nám, že jim došly pomůcky a pilulky pro plánované rodičovství,“ říká Adelaide Debrah naše porodní asistentka v Sinuni.
Kromě epidemie COVID-19 oblast nedávno zasáhly také letecké útoky a stále v ní pokračují vojenské operace proti skupinám napojeným na Stranu kurdských pracujících (PKK). To vše vyvolává stres a obavy, že se z oblasti opět stane válečná zóna.
„Když stíhačky bombardovaly horu Sindžár, byl jsem v Sinuni. První raketa mě vyděsila; nevěděl jsem, co se děje. Hned mě napadlo, že se do Sindžáru vrátil Islámský stát,” vypráví Aid. „Po několika telefonátech jsem se dozvěděl, že Turci bombardovali skupiny napojené na PKK. Dům, ve kterém žiji, je velmi blízko jedné jejich základny. Protože jsem se bál, že tu základnu napadnou, z domu jsem odešel. Chodil jsem po Sinuni a slyšel jsem ženy a děti křičet. Lidé nesli své děti v náručí a snažili se dostat co nejdál od základen. Teď už lidi vůbec do horských oblastí nechodí, bojí se, že by je mohla zasáhnout vojenská letadla.“
Lidé pomalu ztrácí zbytky naděje „Jezídové stále nezapomněli, co se jim stalo v roce 2014,” pokračuje Aid. „Následky krveprolití jsou tady pořád vidět, stále se odkrývají nové masové hroby. V obličejích místních vidím beznaděj. Někteří nemají ani dost peněz na jídlo. Mnohokrát jsme jako nemocniční zaměstnanci mezi sebou vybírali peníze na pacienty. V Sindžáru není nic, někdy tady není ani pitná voda. Jak myslíte, že se lidé cítí, když nemají vůbec nic?”
V nemocnici v Sinuni provozujeme pohotovost, poskytujeme mateřskou péči a věnujeme se duševnímu zdraví.
V roce 2019 jsme v ní ambulantně ošetřili 14 581 pacientů, asistovali u 755 porodů, poskytli 8 702 konzultací v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví a 1 434 konzultací v oblasti duševního zdraví.