Když spadne fasáda: Traumatologická chirurgie na Haiti

Italský chirurg Francesco Virdis popisuje, jak se vyrovnával s úmrtím devatenáctiletého pacienta na misi v Tabarre na Haiti.

Haiti nebyla moje první mise s Lékaři bez hranic a stejně jako ty předchozí ve mně zanechala hluboký dojem. Ke každé misi se pojí jiné vzpomínky, každá má svůj průběh, své problémy, své radosti, prohry i svá vítězství.

Ale na Haiti se mi poprvé stalo, že moje lidská slabost vyhrála nad rolí chirurga, který je racionální. Jedná s odstupem tak, jak je potřeba, aby neztratil soustředění, obzvlášť v obtížných situacích, jako jsou ty, kde působí Lékaři bez hranic.

A když fasáda spadne, spravit ji není nikdy jednoduché. I ten nejmenší závan větru ji totiž může zase znovu zbořit, dokud není úplně opravená.

Doteď tu situaci vidím před očima

Emmanuelovi* je 19 let. Do traumatologického centra v Tabarre ho přiváží v pátek v noci. Víkendy jsou tady vždy náročné a často se musíme vypořádat s třemi, i čtyřmi pacienty se střelnými zraněními naráz.

Lékařka Laelle mi volá a říká, že střela zasáhla pacienta do hrudníku a břicha. Hrudní dren, který mu zavedli na mezioborové jednotce intenzivní péče, odvedl 1 800 ml čerstvé krve. Všeobecně platí, že operace je potřeba po ztrátě 1 500 ml krve. Ultrazvuk také ukazuje tekutinu kolem srdce. Při zranění hrudníku to všechno zní jako jeden velký problém.

Emmanuel je v šoku a už ho převezli na operační sál. Když přijedu, kolegové jsou připravení. Nejdřív mu otevřeme hrudník. Má vážně poraněnou plíci. Podaří se nám zastavit krvácení.

Prohlížíme mu srdce, ale nikde žádné zranění. Na chvíli se nám uleví a můžeme rychle přehodnotit situaci. Bránicí ale stále proudí nahoru krev, zřetelně z poranění břicha.

Otevíráme dutinu břišní. Emmanuelova játra částečně zničila střela. Provádíme zákrok zvaný „kontrola škod“ (anglicky damage control). Obvazujeme játra kompresními obvazy, doufáme, že zastaví krvácení, a dočasně zavíráme, aby anesteziologický tým mohl do pacienta dál pumpovat krev i léky, a tak ho stabilizovat.

Je jedna hodina ráno a operace samotná se technicky povedla tak, jak měla. Podařilo se zastavit krvácení.

Emmanuel umírá v devět ráno, ve věku 19 let.

Vše, co bylo v našich silách 

Ztratil téměř čtyři litry krve od hrudníku po břicho a to, co jsme měli k dispozici, mu nemohlo pomoci víc, než už dokázalo.

Udělali jsme vše, co bylo v našich silách, říkám si. A to je ono. Nic víc jsme udělat nemohli. Nikdo za to nemůže kromě toho, kdo střílel.

Na pohotovost přijíždí Emmanuelova maminka, sestra a sestřenice. Nic netuší. Vysvětluji, co se stalo.

„Je nám to moc líto, bohužel jsme víc udělat nemohli.“

Matčino zoufalství je posledním hřebíčkem do rakve mé fasády, která se pravděpodobně začala bortit už před pár týdny.

Z chirurga v mé hlavě se najednou stal muž, otec novorozené holčičky v bezpečí londýnského domova.

Na druhé straně

Snažím se představit si, čím ta žena prochází. Potom, co vychovala syna do jeho 19 let, prožívala každý zásadní milník jeho života, kráčela mu po boku a teď, jedné noci, chlapec už není mezi námi.

Nedokážu si představit, kolik bolesti něco takového může způsobit, ale vím, co znamená být rodičem a stojím tváří v tvář hrůze, která čeká na druhé straně.

Nana, vedoucí lékařka, stojí při mně. Vytuší mé pocity a říká mi, že se o to postará, ať jdu.

Musím se vydat na jednotku intenzivní péče, abych se podíval na další pacienty po operaci. Musíme být připravení na jakoukoliv komplikaci, povídám sám sobě. Je to naše práce.

Ale cítím, že tentokrát není cesty ven. Vedle intenzivní péče je malá komora. Vklouznu dovnitř a poprvé nechám svou fasádu spadnout.

Pořád nevím, jestli bych se měl stydět za tohle, nebo za to, že se to nestalo dřív, když se jsem podobným situacím čelil v minulosti.

Zoufalství

Tady na Haiti bylo a bude mnoho dalších lidí jako Emmanuel. Během mého působení v Tabarre byl čtvrtým pacientem ve stejném věku, kterého jsme ztratili kvůli střelným poraněním.

Země zažívá neuvěřitelnou sociopolitickou a ekonomickou nestabilitu, chudobu a velmi špatnou bezpečnostní situaci. Za tu krátkou dobu, co tu pobývám, jsem mluvil s mnoha lidmi o násilí, kterému zde čelí, a strachu z gangů. Vysvětlili mi, že na každém rohu ulice v Tabarre vás můžou unést, okrást nebo zavraždit. 

Moji kolegové mi povídali o zoufalství, které místní obyvatelé zažívají, a pocitu, že není cesty ven kromě té za lepším životem v USA. Je opravdu potřeba zvýšit a rozšířit povědomí o tom, čím tady lidé procházejí.

Štěstí a pýcha

Tahle mise mi také dala hodně radosti a uspokojení ze všech vážně zraněných pacientů, kteří se uzdravili, ze všech pacientů, kteří nám děkovali, když odcházeli domů.

Když přijde smutek, dívám se na fotku s Delphine, vyfocenou den předtím, než byla propuštěná z nemocnice. Delphine je 16 let a střela ji propíchla aortu – hlavní tepnu, která ze srdce odvádí krev. Vyndat střelu, aniž by došlo k nekontrolovatelnému krvácení, vyžadovalo velkou operaci. Tentokrát jsme ale pacientku zachránili.

Vzpomínám na její úsměv, když opouštěla nemocnici a moje fasáda zase padá, ale pro štěstí a pýchu. I když tady na Haiti potrvá jen pár dní, než se zase něco přihodí.

*Jména byla změněna.