Konžská demokratická republika: Oběti sexuálního násilí už nesmí jen tiše trpět

Kinshasa/Praha, 20. července 2021 

• Zdravotnická zařízení podporovaná Lékaři bez hranic poskytla v roce 2020 pomoc téměř 11 tisícům obětí sexuálního násilí, tj. zhruba třiceti lidem denně. Týmy s nimi pracovaly v šesti z 26 provincií v zemi.  
• Ženy a dívky tvoří 98 % těchto obětí. Téměř pětina pacientů, které Lékaři bez hranic v zemi loni ošetřili, byli mladiství a děti. 
• Organizace v nové zprávě upozorňuje na obrovský problém, který sexuální násilí v zemi představuje, a poukazuje na nedostatek dostupné péče.  

„Pocházím z vesnice poblíž Albertova jezera, která byla přepadena. (…) Během útoku se mě jeden z ozbrojenců zeptal: Chceš žít, nebo zemřít? Řekla jsem, že chci žít. Tak mě znásilnili. Mnohokrát.“ „Byla jsem na cestě na pole. Cestou nás zastavili ozbrojenci. Mužům nařídili, aby si sedli na zem. Ženy nahnali do křoví. Tam nás znásilňovali, jednu po druhé. Jedna z žen křičela a snažila se klást odpor. Oni ale sáhli po svých zbraních a vyhrožovali, že nás zabijí. Žádnou nevynechali. Než odešli, vzali nám mobily.“ 

Podobných výpovědí získali Lékaři bez hranic v Konžské demokratické republice spoustu, přesto je to jen špička ledovce. Stav pacientů je znepokojivý — infekce, nechtěná těhotenství, vážná psychická traumata. Zpráva Lékařů bez hranic upozorňuje především na nedostatek poskytované péče obětem sexuálního násilí. Zdravotníci nemají řádný výcvik, chybí léky  
i vhodné pomůcky, prakticky neexistuje možnost právní konzultace.  

„Rozsah sexuálního násilí v Konžské demokratické republice kritizuje mnoho národních i mezinárodních hráčů,“ říká Juliette Seguin, vedoucí mise Lékařů bez hranic v zemi. „Po tomto odsouzení ale nenásleduje žádná akce, ať už se bavíme o prevenci, péči nebo ochraně. Každý den narážíme na to, jak se obětem sexuálního násilí nedostává adekvátní péče.“ 

Oběti trpí fyzicky, psychicky, ale i společensky 

I když jde především o zdraví obětí, konzultace provedené našimi týmy ukázaly další důsledky sexuálního násilí — a sice jejich ekonomické a společenské dopady. Po znásilnění se spousta obětí bojí vrátit zpět na svá pole nebo je jejich vlastní komunita zavrhne. Právě obava ze stigmatu či zavržení rodinou hraje obrovskou roli při zvažování, zda vyhledat pomoc. „Stalo se to, když jsme se s rodinou vraceli domů. Zastavili nás ozbrojení muži. Unesli nás a vyhrožovali nám zabitím. Znásilnili mě před mými dětmi. Bylo jich šest… nemohla jsem utéct, bála jsem se, že by pak ublížili mým dětem. (…) Když jsem dorazila domů, manžel mi řekl, že tím náš svazek skončil. Neunesl to. Zavrhnul mě a i s dětmi mě vyhodil z domu (…).“ 

„Setkáváme se s pacientkami, které byly mnohonásobně sexuálně napadeny. Říkají, že znají další ženy se stejnou zkušeností, které se ale bojí přijít na konzultaci kvůli strachu, že je jejich muž zavrhne. Trpí samy v tichu doma,“ popisuje jeden z pracovníku Lékařů bez hranic, který se podílel na vzniku zprávy. Kvůli bezpečnosti jeho i obětí se organizace rozhodla jejich jména neuvádět. Výpověď potvrzuje také fakt, že v roce 2020 se průměrně jen 62 % obětí ošetřených v zařízeních podporovaných Lékaři bez hranic k pomoci dostalo do 72 hodin (rozhodující doba pro zabránění nechtěného těhotenství nebo sexuálně přenosným nemocem). V některých městech, jako je například Kananga, je to ale mnohem méně — 28 %. 

Sexuální násilí jako univerzální zbraň 

Přestože Lékaři bez hranic pozorují jasnou spojitost mezi ozbrojeným konfliktem a mírou sexuálního násilí, je třeba dodat i to, že spousta obětí je napadena neozbrojenými jedinci. Loni šlo o 30 % pacientů. Domácí a partnerské násilí z oblastí, kde se intenzivně bojuje, nezmizelo. „Narativ sexuálního násilí jako ‚válečné zbraně‘ často zastíní fakt, že k těmto činům dochází  
i ze strany neozbrojených mužů ve stabilnějších regionech, kde je jen velmi málo možností, kam se oběti mohou obrátit o pomoc,“ vysvětluje Juliette Seguin.  

Nedostačující pomoc 

Nedostatky, které Lékaři bez hranic identifikovali v péči o oběti sexuálního násilí v Konžské demokratické republice, odráží neschopnost země tento problém řešit. Organizace spojených národů (OSN) odhaduje, že v první polovině minulého roku měla přístup ke zdravotní péči jen jedna ze čtyř obětí sexuálního násilí, 5 % se dostalo psychologické pomoci, 15 % té právní. Zpět do společnosti se povedlo začlenit jen 0,5 % obětí.  

Lékaři bez hranic proto vyzývají tamní úřady, občanskou společnost i mezinárodní organizace, aby zdvojnásobily svou snahu o zajištění komplexní a kvalitní péče obětem sexuálního násilí. Musí jim být zaručen lepší přístup jak k akutní, tak k dlouhodobé pomoci, nehledě na to, zda jde o případy spojené s konfliktem či nikoliv. Oběti sexuálního násilí už dál nesmí jen tiše trpět.  

Během roku 2020 týmy Lékařů bez hranic ošetřily 4 078 obětí sexuálního násilí v Severním Kivu, 3 278 v Kasaï-Central, 1 722 v provincii Maniema, 907 v Jižním Kivu a 57 v provincii Haut Katanga.