Maskovaní muži vtrhli ke mně domů. Třetí se na mě vrhl. V tu chvíli jsem přišla o hlas

Sexuální násilí je v Konžské demokratické republice velký problém. Může zasáhnout kohokoliv, bez ohledu na věk či pohlaví. Obzvlášť tam, kde zuří ozbrojený konflikt.

„Uprostřed dne ke mně domů vtrhli tři maskovaní muži. Jeden na mě namířil zbraň, další zavrčel příkazy, kterým jsem nerozuměla. Třetí se na mě vrhl. Byla jsem vyděšená, ale nedokázala jsem křičet… Myslím, že jsem v tu chvíli přišla o hlas.“

Tumaïni (jméno bylo změněno) je 72 let. Žije ve městě Salamabila v konžské provincii Maniema. Stejně jako mnoho dalších žen, mužů i dětí zažila a přežila sexuální násilí. Ve městě vzkvétá důlní průmysl a s ním i boje o místa těžby. Velké množství obyvatel kvůli nim muselo opustit své domovy, a teď nemá přístup ke zdravotní péči.

169 přeživších za měsíc

Ve městě Salamabila se může obětí sexuálního násilí stát každý, bez ohledu na věk či pohlaví. Na místě už téměř dva roky ve spolupráci s konžským ministerstvem zdravotnictví poskytujeme bezplatnou lékařskou a psychologickou péči přeživším sexuálního násilí. Jen od července do srpna 2021 jsme v Salamabile ošetřili průměrně 169 lidí za měsíc. Za celý rok jich pak bylo 1 800.

„Obvykle se drží zpátky. Vyžaduje to od nich hodně odvahy, aby vyhledali pomoc. Když přijdou ke mně domů, vypadají ztraceně. Někteří absolutně odmítají jít k lékaři. Bojí se, že si na ně budou lidé ukazovat. Poskytujeme jim první zdravotnickou a psychologickou pomoc, jak nás Lékaři bez hranic velmi dobře naučili. Když znovu získají sebedůvěru, pokud je to možné, vezmu je do zdravotnického zařízení,“ popisuje jedna z našich komunitních zdravotnic.

U přeživších sexuálního násilí je zásadní, aby se jim dostalo léčby do 72 hodin od incidentu. Komunitní zdravotníci jsou důvěryhodní lidé, které si vybírají sami místní obyvatelé a které školíme, aby jim dokázali poskytnout první pomoc předtím, než dorazí do nemocnice.

Život se stigmatem

Vyhledáním první pomoci to pro přeživší sexuálního útoku nekončí. Vyrovnávají se nejen s fyzickými a psychickými zraněními, ale řeší i sexuálně přenosné nemoci, nechtěná těhotenství či vyloučení ze společnosti. Takové zkušenosti zanechávají na mnoha z nich hluboké stopy.

Jednou z nejtěžších věcí, kterým přeživší musí čelit, je stigma, když o své zkušenosti veřejně promluví. Přetrvává představa, že sexuální násilí je ponižující pro ty, kteří ho zažijí, nikoliv pro ty, kteří ho páchají.

„V sousedství se vědělo, že jsem byla znásilněna, ale někteří říkali, že jsem to chtěla, protože jsem nekřičela,“ smutně povídá Tumaïni. „Nejeden soused zakázal svým dětem procházet před mým domem. Všude, kam jsem přišla, si na mě lidé ukazovali.“