Miminko se snaží nadechnout v Jižním Súdánu

Americká lékařka Hayes Wong usiluje o záchranu života malého chlapce, a přitom se vyrovnává s někdy nemilosrdnou realitou humanitární zdravotní péče. Přečtěte si její blog.

„Jak ho propustíme z péče, když potřebuje kyslík?“

Tuto otázku jsme si pokládali na konci každé ranní vizity na lůžkovém oddělení terapeutického výživového centra.

Pacient se jmenoval Isaac B*. Tříměsíční chlapec na lůžku číslo 16.

Původně jsme ho přijali před šesti týdny v naší nemocnici v táboře OSN „pro ochranu civilistů“ (Protection of Civilians) v Bentiu, protože trpěl vážnou akutní podvýživou a zápalem plic. V té době byl nebezpečně hubený a kvůli infekci trpěl extrémním nedostatkem kyslíku, což mu způsobovalo značné dýchací obtíže.

Během posledních několika týdnů se jeho zdravotní stav postupně zlepšoval. Díky spolupráci týmu lékařů, sester a pracovníků výživového centra se dostal ze zápalu plic a z hlediska výživy se vrátil do normálu.

Začínal vypadat jako zdravý tříměsíční kojenec. A odvážila bych se říct, že dokonce mírně buclatý.

Problém

Jediným problémem bylo, že přes to všechno jsme ho nemohli postupně odpojit od kyslíku. Pokaždé, když jsme to zkusili, dýchací obtíže se mu zhoršily.

Vyšetření ukázalo, že plíce má čisté, normální, ale na srdci měl velmi hlasitý šelest.

Na základě ultrazvuku srdce jsem měla podezření na defekt síňového septa (ASD), což je otvor mezi dvěma hlavními srdečními komorami. Kvůli němu jeho srdce nezvládalo pumpovat okysličenou krev do zbytku těla.

Hledáme chirurga

Naše diagnostické kapacity jsou tady poměrně limitované, a navíc nemáme k dispozici dětského kardiochirurga, který by mu srdce mohl „opravit“.

Provedla jsem online průzkum, probrala to s kolegy a našla jsem centrum kardiologické chirurgie, které spolupracovalo s mezinárodní organizací v Chartúmu v Súdánu, vzdáleném od nás 13 hodin cesty autem. Dětské srdeční operace tam prováděli pro rodiny bezplatně.

S nadšením a optimismem jsem matce a našemu týmu navrhla, abychom Isaaca poslali do tohoto centra. Moje nadšení sdíleli. Největší překážkou se zdálo být zajištění převozu a získání přenosného dýchacího přístroje.

Bohužel, když jsem chirurgické centrum kontaktovala, zjistila jsem, že dalších šest měsíců nebude k dispozici žádný pediatrický tým.

Byla jsem skleslá a očividně z toho byla zklamaná i maminka Isaaca.

„Tak dlouho nemůžeme čekat,“ prohlásila.

Po šesti týdnech hospitalizace trvala na tom, že ho vezme domů a „udělá to jinak.“

Udělat to jinak

Každý rok léčíme v naší nemocnici stovky podvyživených dětí. Téměř dvě desetiletí se v tomto regionu Jižního Súdánu odehrávají boje a konflikty. To vedlo k extrémnímu nedostatku potravin a široce rozšířené podvýživě, především u dětí mladších pěti let. Nicméně při správné léčbě se většina dětí dokáže během několika týdnů zotavit.

Prodloužili jsme Isaacovi život tím, že jsme mu dodávali kyslík a poskytli léčbu, kterou potřeboval, aby překonal zápal plic a podvýživu… ale k čemu? Hlavní problém, jeho srdeční vadu, jsme nemohli vyřešit.

Když pracujete v polní nemocnici v Jižním Súdánu, není ve vašich silách jako zdravotníka udělat úplně všechno. Čelíme tomu, jak nejlépe dovedeme, i když to může být extrémně frustrující a někdy velké zklamání.

Osobně se snažím útěchu nalézt v tom, že poskytujeme tu nejvyšší kvalitu péče, jakou můžeme.

Asi se už nikdy nedozvím, co se stalo s Isaacem, ale doufám, že to jeho maminka „udělala jinak.“

* jméno bylo změněno