My, afghánské porodní asistentky, tiše vládneme naší zemi

Blog naší supervizorky porodních asistentek Zahry Koochizad, která pracovala v porodnici nemocnice Dascht-e-Barchi 12. května, v den, kdy na ni zaútočili neznámí ozbrojenci.

Jako porodní asistentky v Afghánistánu pomáháme při zrodu nového života v mnohem obtížnějších podmínkách, než jsou na většině míst. Ročně se narodí zhruba 130 milionů dětí.[1] Což znamená, že miliony žen potřebují pomoc během těhotenství a porodu. Pro mě je porod jeden z nejúžasnějších a zároveň i nejkritičtějších momentů v životě ženy.

Moje touha vidět, jak na svět přichází nový život, a velká potřeba pomáhat lidem mě přivedly na dráhu porodní asistentky. Velký vliv však měla i moje rodina, protože některé z mých tet a sestřenic pracují jako porodní asistentky v různých kábulských nemocnicích. Stejně jako já chtějí pomáhat druhým. Kromě toho jsou si vědomy toho, že většině úmrtí afghánských žen při porodu se dá správnou péčí zabránit.

I přes určitá zlepšení v posledních letech je míra mateřské a novorozenecké úmrtnosti v Afghánistánu jedna z nejvyšších na světě. Specializovaná péče je tedy životně důležitá. Ve Švýcarsku umírá pět žen na 100 000 živých narození. V Afghánistánu je to 638 žen. Toto číslo však nezahrnuje 15 matek a 5 nenarozených dětí, které umřely při chladnokrevné střelbě v porodnici, kde jsem před měsícem pracovala. 

Nebezpečí patří mezi největší výzvy, kterým musí čelit každá porodní asistentka a těhotná žena v Afghánistánu. Bohužel jsem jej velmi bolestivě pocítila i já na vlastní kůži.

Sandra Calligaro

Pracuji jako supervizorka porodních asistentek v porodnici provozované Lékaři bez hranic v kábulské nemocnici Dasht-e-Barchi. K útoku došlo 12. května. Ten den si pamatuju velmi dobře – bylo krásné počasí, čerstvý vzduch a když jsem vstoupila do nemocnice, pocítila jsem klid. Viděla jsem své kolegyně, jak pracují, a vnímala jsem, s jakým nadšením a odhodláním jsou připraveny na další den, kdy budou pečovat o těhotné ženy v nouzi. Zvykli jsme si na otřesné události, které se tu každý den odehrávají. Nic nás však nemohlo připravit na tu hrůzu, která se stala ten den.

V Afghánistánu jsou porodnice jedním z mála míst, kde vládnou ženy. Teroristé vstoupili do prostor, kam muži nikdy nesmí. Ozbrojenci vtrhli do porodnice a zabíjeli těhotné ženy, matky po porodu i novorozence. Jejich vůdce musí být opravdu spokojený – zvítězil nad armádou jednodenních novorozenců a žen v nemocničním oblečení.

Nemocnice jsou podle mezinárodního humanitárního práva chráněnými místy. Přesto není útok na moji porodnici ničím výjimečným. K útokům na zdravotnická zařízení tady dochází často. Čím se tedy liší tento útok od všech ostatních?

V tom, že my, afghánské porodní asistentky, tiše vládneme naší zemi. Stojíme při těhotných ženách během porodu, když přichází na svět naše budoucnost, a potřebujeme ochránit. Chránit porodnici, jako je ta naše, zároveň znamená chránit naši budoucnost a porodní asistentky, které v ní pracují. Jako byla naše milovaná Maryam, kterou při útoku zabili, naprosto nepochopitelně ve chvíli, kdy asistovala těhotné ženě při porodu.

Teroristé během čtyřhodinového masakru v porodnici nemocnice Dasht-e-Barchi zaútočili nejenom na těhotné ženy a novorozence, ale i na desítky let práce zaměřené na snížení míry mateřské a novorozenecké úmrtnosti v Afghánistánu. Útok připravil více než jeden milion obyvatel západní části Kábulu i ženy přicházející ze vzdálených provincií o přístup ke komplexní gynekologické péči a péči o novorozence.

Sandra Calligaro

Jejich jedinou možností je nyní nemocnice s padesáti lůžky nacházející se poblíž. Ta však disponuje jen sedmi lůžky pro nastávající matky. A nevím, jestli se v této nebo v jiných nemocnicích o těhotné ženy řádně postarají. Poskytnou jim potřebnou péči? Budou mít ženy dostatek peněz na zaplacení zdravotní péče? Přežijí porod, i když je do porodnice nepřijmou?

Bojím se pomyslet na to, co se stane se ženami, které by jinak vyhledaly pomoc u nás.

Každý měsíc poskytlo naše porodnické oddělení kvalitní zdravotní péči více než 1 200 matkám, které tam porodily. Když budou ženy z oblasti Dasht-e-Barchi nyní potřebovat pomoc při porodu, půjdou do té nemocnice s padesáti lůžky. Nemocnice je však nepřijme, jestliže budou mít nějaké komplikace. Není tam žádný operační sál pro akutní případy. A kvůli pandemii COVID-19 jsou možnosti žen s komplikacemi nebo zvláštními potřebami ještě omezenější a vzdálenější než dříve.

Většina pacientů přicházejících do Dasht-e-Barchi patří ke komunitě Hazárů[2] a nemá prostředky na zaplacení léčby v jiných zařízeních. Některé ženy se do nemocnice dostanou ve velmi špatném stavu.

V paměti mi utkvěla především jedna pacientka. Byla u nás poprvé, sotva chodila a byla hodně bledá. Přišla z předměstí Kábulu. Vyšetřila jsem ji a zjistila, že trpí vážnou chudokrevností. V místě, kde žila, nebyla vůbec dostupná prenatální péče. Neměla peníze na nákup jídla, takže málo jedla. Když jsem se jí zeptala, kdy naposledy jedla, odpověděla, že „včera”. Srdce mi pukalo, když jsem to slyšela, ale byla jsem šťastná, že se nakonec zotavila a porodila zdravé miminko.

Její příběh je jen jedním z tisíců, které odrážejí realitu života pacientů v oblasti Dasht-e-Barchi. Někteří z nich přijdou do nemocnice, ale nemají už další peníze na cestu domů.

Všichni naši pacienti i celá širší komunita velice oceňovali, že můžou zdarma využívat naše porodnické oddělení, zvlášť když vládní nemocnice účtují za své služby poplatky. Je mi smutno z toho, jak chudoba, nefungující zdravotnický systém, nedostatek zdrojů, nestabilita a pandemie COVID-19 omezují přístup obyvatel ke kvalitní zdravotní péči. Zdravotnická zařízení v Kábulu mají nyní sníženou kapacitu, protože někteří jejich zaměstnanci se nakazili COVID-19.

Jsem zdrcená, můj život se změnil, ale toužím pokračovat ve své práci. Vím, že nás lidé potřebují a očekávají, že se s podporou Lékařů bez hranic vrátím zpátky. Nemůžu zapomenout na všechny ty pacienty, kteří potřebují pomoc a kvalitní zdravotní péči. Ráda bych poděkovala všem pacientům, kteří se stali našimi přáteli a modlili se za mě. Nechci je zklamat, hlavně teď, když hodně z nich poznamenala pandemie COVID-19.

Už tak složitá situace je nyní pro místní ještě těžší a potřeba zdravotní péče nikdy nebyla větší.