Nejdůležitější je přežít: péče o lidi uvězněné v libyjském konfliktu

Tisíce lidí je uvězněných v libyjských detenčních centrech v nelidských podmínkách, zatímco kolem nich zuří násilí. Sandra Miller, zdravotní sestra z Rakouska, sdílí jeden den s týmem Lékařů bez hranic, kteří nabízejí nejen léky, ale také důstojnost, péči a naději.

Pod ponurým nebem v blízkosti západní části Tripolisu vychází žena na terasu svého bytu v pátém patře a opatrně věší barevnou směs vlhkého prádla, aby zachytila ranní vánek. Zdi obehnané ostnatým drátem, které jsou na protější ulici, blokují její výhled, ale také čerstvý vzduch. Ani jedno se nedostane k otrhaným tričkám a botám visícím na špinavých stěnách uvnitř detenčního centra Anjila, kde je zadržováno víc jak sto uprchlíků.

Tým Lékařů bez hranic, kterého jsem byla součástí posledních šest měsíců, přijíždí k přísně střeženému detenčnímu centru s léky, doplňkovou stravou a krabicemi plnými poznámkových bloků.

Dnešní úkol: Pokusit se léčit jak fyzické neduhy, tak i duševní potíže zadržených uprchlíků a migrantů. Tito lidé trpí množstvím problémů, které jsou umocněné nelidskými podmínkami jejich zadržení. Těmi nejzřetelnějšími jsou rostoucí záchvaty strachu, úzkosti, nespavosti a deprese.

Na pokraji smrti

V průběhu minulého měsíce se dlouhotrvající obavy o fyzické a psychické zdraví zadržených prohloubily, a to kvůli rostoucím násilným střetům v libyjském hlavním městě, kde došlo ke třetímu střetu za sedm měsíců. Boje ohrozily civilisty v Tripolisu a vystavily riziku úmrtí nebo vážného zranění přes tři tisíce uvězněných uprchlíků a migrantů, protože náhodné ostřelování, střelba a letecké nálety obklopovaly detenční centra.

Když vstupujeme do vymezeného prostoru a začínáme se připravovat na práci, hlídači donutí velkou skupinu přibližně osmdesáti mužů opustit přeplněnou celu a přikážou jim, aby si sedli na zem v řadách po deseti. Spousta z nich vypadá na pokraji smrti.

Zdánlivě jednoduché gesto

S prázdnými výrazy a bez emocí se pozornost mužů neochotně obrací k mladé ženě v bílé vestě s červeným logem stojící před nimi. Balkees Mgadami, 24letá libyjská tlumočnice, promlouvá klidným, ale zároveň důrazným hlasem, který kontrastuje s jejím křehkým vzezřením.

„Dobré ráno všem. My jsme Lékaři bez hranic.“

darujte

Prosíme, pomozte nám zasahovat v takto krizových situacích.

Plynule přecházejíc mezi arabštinou, francouzštinou a angličtinou, moje kolegyně vysvětluje, že lékaři, zdravotní sestry a pracovníci v oblasti duševního zdraví přicházejí do centra každý týden, aby zajistili lékařskou péči. Na konci její úvodní řeči ještě dodává jeden snadno přehlédnutelný avšak důležitý bod: „Dnes rozdáváme bloky a pera. Pokud máte nápady nebo chcete něco namalovat, mohlo by vám to pomoci.“ Přesto, že se jedná o zdánlivě jednoduché gesto, pro lidi, kteří toho prožili tolik a teď mají tak málo svobody, je to velká pomoc.

Pero, prášek a meč

Mnoho zadržených má hluboce traumatické zážitky včetně mučení z doby, kdy je drželi pašeráci. Jiným přímo před jejich zrakem utonuli jejich blízcí, když se snažili utéct přes Středozemní moře. A to vše pro to, aby je nakonec chytili a vrátili do Libye.

„Lidé příliš přemýšlí, protože jsou zadržováni v místě, kde nedělají téměř nic,“ uvádí Hisham Sofrani, sociální pracovník Lékařů bez hranic. „Z hlediska mentálního zdraví, když jste drženi v nové situaci, která je velmi náročná a ze které nevidíte žádné východisko, budete se neustále vracet k událostem ze své minulosti, především k těm negativním,“ dodává.

Psychická stimulace pomocí psaní, kreslení a hry jako piškvorky mohou být terapeutickými nástroji a mohou lidem pomoci se vyjádřit a vyrovnat se s nebezpečnými okolnostmi, kterým každodenně čelí. Také mohou napomoci k budování sociálních vztahů mezi lidmi v detenci, kteří jsou různorodých národností, etnicit a mají odlišné zkušenosti.

V detenci se ukazuje, že pero je mocnější než meč a prášky dohromady.

Důstojnost, kterou si zaslouží

„Neříkáme, že budou v pořádku, ale minimalizujeme důsledky detence. [Snažíme se] lidem dát sílu a ukázat jim činnosti, které jim pomohou přežít,“ říká Sofrani. „Nejdůležitější je přežít.“

Zatímco zdravotníci vyšetřují pacienty na nemoci, včetně infekcí dýchacích cest, akutních vodnatých průjmů, svrabu a tuberkulózy; malá skupina se shromažďuje na podlahových rohožích na opačné straně centra, kde poradce mluví o stresu. Společně se baví o tom, co způsobuje stres a jak souvisí s dalšími problémy, jako je nespavost. Probírají metody, díky kterým si oni sami a jejich přátelé mohou poradit. Skupina vstává, hluboce se nadechuje a vydechuje a provádí jednoduchá tělesná cvičení. Jsou pozorní a někteří se dokonce občas usmějí, začínají vypadat živěji.

Po skončení pracovního dne v anjilském detenčním centru znepokojeně sleduji, jak zadržené posílají zpátky do jejich cel.

Lidé nepotřebují jen lékaře, potřebují pozornost. Potřebují vědět, že někdo někde o ně má zájem a jedná s nimi s úctou, kterou si zaslouží.

Odhaduje se, že v Libyi je v současné době v oficiálních státem řízených věznicích, které provozuje lybijské ministerstvo vnitra, přibližně 6 000 uprchlíků a migrantů. Mnozí opustili své domovy v dalekých zemích, aby nalezli bezpečnější budoucnost. Nakonec se však v Libyi a během své cesty setkali s novými nebezpečími, jako jsou vydírání, mučení, sexuální násilí, vykořisťování a nucená práce. Aniž by spáchali zločin, jsou nyní tito zranitelní lidé drženi na dobu neurčitou v podmínkách, které neodpovídají mezinárodním předpisům a ohrožují jejich fyzické a mentální zdraví.