Nikdo se nerozhodne stát se uprchlíkem

Barthelemy Nidžimbere je Burunďan a uprchlík. Je také náš logistik v táboře Nduta na severozápadě Tanzanie. Toto je jeho příběh. 

„Když pomyslím na své rodné město, vzpomínám na horké dny, kdy jsem jezdíval na kole na rozpáleném asfaltu kolem zlatého pobřeží jezera Tanganika, kde hroši vykukují nad hladinu a děti si hrají ve vodě při západu slunce.  

Pamatuji si pestrobarevné oblečení přátel, když se scházeli před modrobílým kostelem, a ozvěnu pastorova hlasu ze sluncem zalité kazatelny. Vzpomínám na den, kdy jsem měl promoci: hrdý výraz na obličeji mé přítelkyně, ďolíčky v jejích tvářích a můj pocit štěstí.  

Bolí ale vzpomínat na den, kdy jsem to vše v roce 2015 opustil. Předchozí dny jsme zažívali výbuchy a střelbu. Na tyhle smutné chvíle nemůžu zapomenout. Má vlast se začala měnit.  

Věděl jsem, že musím odejít

Jednoho večera dva muži se zbraněmi vnikli do mého domu, donutili mě lehnout si na zem, vyhrožovali mi, že mě zastřelí a okradli mě. Po tomto zážitku jsem neustále cítil hořkou chuť strachu a nikdy mne neopustil svíravý pocit v žaludku. Každý den se kolem mého domova odehrávalo násilí.  

Věděl jsem, že musím odejít, i když se mi nechtělo opustit práci, rodinu, komunitu věřících a domov. Když jsem políbil svou přítelkyni na rozloučenou, cítil jsem teplé a mokré slzy na jejích řasách. „Nevím, kam půjdu, ale napíšu ti, jakmile tam dorazím,“ slíbil jsem jí. 

Sedl jsem si na kolo, s sebou jen batoh s několika kusy oblečení, bibli, telefon a v kapse asi 80 amerických dolarů. Jel jsem hodiny a schovával se za budovy a stromy, když jsem slyšel střelbu. Projížděl jsem rušnými městy, kde zvuky boje odbíjely čas jako hodiny na kostele. Šlapal jsem vzhůru svěžím, čerstvým vzduchem na vrcholky hor a stopoval nákladní auta na venkovských cestách, které lemovaly stromy eukalyptu.  

Po pěti dnech jízdy a spaní v místních vesnicích jsem překročil hranici Tanzanie. Oblečení jsem měl propocené a tvář unavenou. Tehdy začal můj život uprchlíka… 

Dovnitř nám pršelo a brzy byly všude vši

Zpočátku jsem pobýval na chodbě přechodného uprchlického střediska blízko hranic s okolo 20 dalšími muži. Spali jsme na karimatkách na tvrdé, hliněné podlaze a jedli jen kukuřici zředěnou s vodou, protože bylo málo jídla. Zpíval jsem ostatním a společně jsme se modlili, abychom našli přístřeší, vodu a bezpečí. Po týdnu mne Organizace spojených národů (OSN) přesunula do tábora Nyarugusu, kde bydlelo asi 150 000 uprchlíků z Burundi a Demokratické republiky Kongo.  

Když jsem do tábora dorazil, vytrvale pršelo. Jediné, co se jsem viděl, bylo moře kluzkého bahna, na kterém se rozkládaly bílé plastové plachty natažené mezi zrezivělými tyčemi. Svůj přístřešek jsem sdílel s dalšími šesti muži. Spali jsme karimatkách na tvrdé zemi, celí oblečení a klepali se zimou z toho vlhka. Dovnitř nám pršelo a brzo byly všude vši: ve vlasech, oblečení i povlečení. 

Zprvu jsem se cítil osamělý, ale muži kolem mne mi dodali energii. Společně jsme sbírali dřevo a večer sedávali u ohně, vařili kaši a vyprávěli si o našich domovech a rodinách. Uvědomil jsem si, že nejsem sám a že mnoho z mých bratrů tady si toho protrpělo mnohem víc než já. Podporovali jsme se a táhli jsme za jedem provaz – ne jako uprchlíci, ale jako lidské bytosti. 

Po dvou a půl měsících mě přesunuli do jiného uprchlického tábora zvaného Nduta v severozápadní Tanzanii. Místo spaní pod plastovou plachtou jsem žil ve stanu, a nakonec jsem si postavil i svůj vlastní domek ze suchého dřeva a hlíny. Společně s členy místní křesťanské kongregace jsme v táboře postavili nový kostel. 

Hodně štěstí

Brzy jsem dostal práci u Lékařů bez hranic jako logistik. Pracuji s lékaři, zdravotními sestrami a inženýry z celého světa, včetně Tanzanie, a zažívám silný pocit pospolitosti. Jsme jediní, kdo v táboře poskytuje zdravotní péči. Zachraňujeme životy. Léčíme malárii, spalničky, cukrovku a desítky dalších problémů, které ohrožují lidi v táboře.  

V červnu roku 2016 moje přítelkyně opustila Burundi, aby se vydala stejnou cestou jako já. Nakonec jsme se znovu potkali tady v uprchlickém táboře Nduta. Potom, co jsme se rok neviděli a báli se jeden o druhého, jsme se vzali v místním kostele a dnes spolu máme malého syna jménem GoodLuck (Hodně štěstí) Tena.  

Nikdo se nerozhodne stát se uprchlíkem

Jako uprchlík žiji v Tanzanii pět let. Vše, co žádám, je: nesuďte nás prosím, jen protože jsme uprchlíci. Nejsme zvrácení ani zlí. Jsme lidé jako vy. Žijeme a cítíme. Máme sny a obavy stejně jako kterýkoliv člověk. To, co se stalo nám, se může stát komukoli na Zemi. Nikdo se nerozhodne stát se uprchlíkem. 

Doufám, že jednoho dne se budu moct vrátit v bezpečí do své rodné země. Stýská se mi po mém kostele a naší pestrobarevné kongregaci. Chybí mi moje rodina. Jednoho dne si postavím dům na půdě, kterou tam vlastním, a znovu budu jezdit na kole kolem břehů jezera Tanganika při západu slunce, se synem a ženou po svém boku.