Rok od exodu ze Sindžáru

Je to přesně rok, co musela rodina Hadžiho Charmída učinit nejtěžší rozhodnutí v životě. „Nemůžu chodit kvůli předchozímu zranění z války,“ říká Hadži a dívá se na svou částečně amputovanou nohu. „Rodina mě nechtěla opustit, a proto se všichni rozhodli, že zůstaneme pohromadě.“ Byl to den, kdy ozbrojené síly vpadly do okresu Sindžár v irácké provincii Ninive. Začaly zabíjet a přinutily k útěku z domova tisíce lidí.

Někteří lidé se ukryli v pohoří Sindžár. Jiní padli do zajetí, tak jako Hadži. Po měsících věznění Hadži a část jeho rodiny konečně našli bezpečnější útočiště. Dostali se na sever iráckého Kurdistánu a jejich domov teď leží nedaleko města Zakho. Přišli sem s prázdnýma rukama, protože všechno museli nechat za sebou. Rodina teď obývá jeden z rozestavěných domů v oblasti.

Téměř 700 rodin (každá nejméně o šesti členech) teď žije v nedostavěných budovách a kostrách nedokončených vícepatrových nájemních domů.

Životní podmínky na takovém místě jsou kruté. Stavby jsou z holého betonu, mnoho z nich nemá dveře ani okna. Nechrání obyvatele před chladem a vlhkostí v zimě, ani před letními horky, kdy teplota dosahuje až přes 50°C. Tvrdé podmínky komplikovaného života těch, kdo se sem museli uchýlit, ještě zhoršuje obtížný přístup k vodě a žádné připojení k elektřině.

Lékaři bez hranic do okolí Zakha vyrážejí s mobilními klinikami od srpna 2014. Lékařské týmy poskytly od ledna do června 2015 ošetření 15.788 vysídleným Iráčanům žijícím v rozestavěných domech v Zakhu. „Desetinu případů tvoří psychosomatické problémy, což je velice vysoké číslo,“ vysvětluje Jalal Alyas, jeden ze zdravotních bratrů Lékařů bez hranic. „Čtyřicet procent našich pacientů trpí chronickými chorobami, jako jsou cukrovka nebo vysoký tlak. Zbytek trápí virová onemocnění a infekce dýchacích cest, průjmy nebo kožní choroby, např. svrab. „Lidé musí žít ve velice nuzných podmínkách a nemají možnost dodržovat hygienu. Kvůli tomu mívají také zanícené rány a abscesy.“

Od masového útěku uplynul už rok, vysídlené rodiny ale čelí stejným podmínkám, jaké panovaly při jejich příchodu. Jejich život se nijak nezlepšil a i nadále žijí v nejistotě. Lidé se nemohou vrátit domů a některým vyhrožují majitelé rozestavěných budov, kteří chtějí zpět svůj majetek. Utečenecké tábory jsou plné a financování podpůrných aktivit klesá. „Mnoho rodin potřebuje humanitární pomoc – žijí v příšerných podmínkách v rozestavěných budovách. Dárci se stahují a lidé žijící mimo tábory jsou nadále opomíjeni,“ vypovídá terénní koordinátorka Lékařů bez hranic Caroline Voûte.

V jednom z bytů vícepatrové betonové kostry domu žije v nevyhovujících a nejistých podmínkách také Farhan Khala. Tak jako spoustě jiných vysídlených obyvatel i jemu nejde z hlavy jediná myšlenka: „Chtěl bych najít bezpečné místo pro svoje blízké. Dali bychom cokoli, co nám zbylo, abychom se zase setkali jako rodina.“

Eskalace ozbrojeného konfliktu v posledních dvou letech vedla v celé zemi k masovému vysídlení obyvatel. Podle oficiálních údajů uprchly z domova od ledna 2014 více než 3 milióny Iráčanů.

Lékaři bez hranic reagují na humanitární potřeby vysídlených obyvatel z provincií Anbár, Salah-ad-Din a  Ninive. Lékařské týmy se ze všech sil snaží poskytovat zdravotní péči v různých částech země, distribuují také přikrývky a nepotravinovou pomoc, poskytují vodu a sanitační služby. Týmy Lékařů bez hranic poskytly od ledna 2015 celkem 55.598 vyšetření vysídleným Iráčanům.

Lékaři bez hranic pracují v Iráku nepřetržitě od roku 2006 v různých oblastech na severu a jihu země. Kvůli nezávislosti nepřijímají na své projekty v Iráku příspěvky od jakékoli vlády, náboženského výboru nebo mezinárodní agentury. Veškerá pomoc v Iráku je financovaná pouze z příspěvků soukromých dárců z celého světa. Lékaři bez hranic v Iráku v současnosti mají přes 300 pracovníků.