Noma je zákeřná nemoc
Veronica Emeh je instrumentářka, která posledních pět let pomáhá léčit opomíjenou nemoc jménem noma v nigerijském Sokotu.
Noma je zákeřná nemoc. Napadá obličej. Doslova pojídá měkké tkáně. Může úplně zničit kosti, někdy i nos nebo oči. Většinou postihuje děti mladší sedmi let.
I když je potřeba další výzkum, zdá se, že toto onemocnění vyvolává skupina bakterií. Zároveň tu hraje roli množství dalších faktorů: podvýživa, chybějící očkování, špatná ústní hygiena, a především chudoba.
Nejprve se objevuje krvácení dásní a jejich zánět. Pak se nemoc rozšíří do měkkých tkání a ústní dutiny. Tvář se začíná zevnitř rozkládat.
Všechny tyto problémy se objevují rychle. Mluvím s rodiči, kteří stále nechápou, co se stalo. Vše se děje ráz naráz. Tváře dětí jsou velmi hladké, lesknou se a bolí. A než si toho stačíte všimnout, jednoduše prasknou. U většiny dětí nemoc za tuhle krátkou dobu, než se projeví navenek, stihne poškodit kosti uvnitř.
V prvním stádiu lze nomu léčit snadno, antibiotiky a terapeutickou výživou. Týden v nemocnici a malí pacienti by měli být v pořádku. Ale druhé až třetí stádium je o dost horší.
Hodně rodičů vůbec nomu nezná, takže když se objeví první symptomy, nevědí, co dělat. Mnoho pacientů pochází z těch nejchudších domácností v chudých oblastech. Když nemoc propukne, ne vždy mají dost peněz na dopravu.
Někdy si myslí, že příčina leží ve duchovním světě, a proto nejdou za lékařem, nebo hledají pomoc u tradičních léčitelů. Takže když pak dítě přivezou k nám, poškození už je strašné.
Odstraňujeme poškozenou tkáň a obvazujeme rány, dokud se vše nezhojí. Dítě pak musí měsíce až roky čekat, než může podstoupit rekonstruktivní operaci.
V některých případech je poškození tak velké, že dětí trpí trismem (čelistní kontrakturou – pozn.). Tkáň v dutině ústní ztvrdne a někdy jsou zasaženy i kosti.
Dětem může být opravdu hodně špatně. Nechtějí jíst a některým se zhorší podvýživa, protože nemohou otevřít ústa. Jsou tak malé a je pro ně těžké pochopit, že musí projít bolestivou fyzioterapií, aby mohly ústy zase hýbat.
Je těžké vidět děti s nomou. Bylo to pro mě těžké i předtím, než jsem se stala matkou. Ale dělám všechno pro to, abych se necítila špatně v přítomnosti svých pacientů. Protože pak by ztratili naději úplně.
Nejtěžší je, když se operace nepovede. To je pro mě peklo. Vědomí, čím vším si tyto děti prošly. Musely jít na operační sál, vydržet všechny ty bolestivé postupy. Pak nesměly několik týdnů hýbat hlavou, což je pro dítě mnohem obtížnější než pro dospělé.
I když je noma strašná nemoc, neznamená to, že neexistují příběhy se šťastným koncem.
Některé děti k nám přišly s poškozenými tvářemi, ale po léčbě jsou v pořádku. Když se na ně podíváte, ani to nepoznáte. A někteří z těch, kteří trpěli trismem a roky měli ztuhlá ústa, mohou po rehabilitacích znovu dobře mluvit, jíst a hýbat ústy.
Hodně mi v paměti utkvěl případ dítěte, kterého nemoc připravila o nos. Tehdy jsem poprvé viděla rekonstrukci nosu. Pak jsem vyrazila na kontrolu do vesnice, kde pacient žil. Když jsem přijela, všichni se seběhli, jako kdyby viděli Boha. Protože věděli, kdo tomu chlapci pomohl.
Předtím chlapce vesničané diskriminovali. Přestal chodit do školy a lidé ho kvůli nemoci šikanovali. Když se vrátil zpátky, většina lidí ho nepoznala. Je to dobré poselství pro místní obyvatele. Když jde takové dítě do nemocnice a udělají mu tak úžasnou operaci, proč by se to nemohlo povést i ostatním?
Pro mě není nic radostnějšího než vidět pacienta, který k nám přišel se zdeformovaným obličejem, a pak jako mávnutím kouzelného proutku má obličej esteticky i funkčně v pořádku.
Než jsem začala pracovat pro Lékaře bez hranic, o chorobě zvané cancrum oris jsem věděla, ale na vlastní oči jsem ji nikdy neviděla. Je to opomíjená nemoc. Den nomy (takto si nemoc připomínají v Nigérii – pozn.) začal zvyšovat povědomí, ale musí se o něm dozvědět i svět venku. Pravdou je, že Lékaři bez hranic proti nomě nemohou bojovat sami.
Děláme vše, co je v našich silách. Vyrážíme za nemocnými, pečujeme o ně, pomáháme jim znovu se začlenit do komunity. K tisícům dalších pacientů jsme se ale ještě nedostali. Lidé k nám chodí zdaleko, například až ze státu Delta vzdáleného 1 000 kilometrů. To ukazuje, že v zemi je tato pomoc hodně potřeba.
Nyní se soustředíme na prevenci. Je to velká výzva. Jak nomě předejít? Jedním z rizikových faktorů je chudoba. Jak snížit chudobu? Zvládnout to Lékaři bez hranic sami? Ne. Proto se musí zapojit i zbytek světa.