Ohrožuje boj s terorismem humanitární aktivity v Nigérii?

Svědectví ze severovýchodní Nigérie, Bertrand Perrochet, ředitel operací Lékařů bez hranic

Když jsem byl nedávno v severovýchodní Nigérii, umíralo každý týden jen v jednom z našich výživových center ve státě Borno pět dětí. Mnoho z nich jsme nemohli zachránit, protože přišly pozdě a byly v příliš vážném stavu. Průměrně naše týmy každý den na jednotku intenzivní péče v hlavním městě Maiduguri přijaly deset těžce podvyživených dětí. Jejich rodiny se od mých kolegů dozvídaly, že válka, před kterou utekly, nezničila jenom jejich domy, ale i životy jejich nejbližších.

Pořád se ale bavíme o dětech, které mají alespoň šanci na přežití. Můžeme se k nim totiž dostat. Mnoho dalších jich bohužel žije mimo tzv. města vojenské posádky – tak se říká enklávám ovládaným nigerijskou armádou. Humanitární pracovníci nemají do oblastí mimo tato města přístup, a přitom se jedná o více než tři čtvrtiny rozlohy státu Borno. Tyto děti jsou označeny za nepřátele, a to jen kvůli místu svého pobytu. Žijí za nepřátelskou linií vytyčenou armádou. Jsou odsouzeni k životu bez péče, která se jim nesmí poskytovat. A když se k nim humanitární pracovníci pokusí dostat, mohou být obviněni z „napomáhání a podpory” terorismu.

Posláním humanitárních organizací včetně Lékařů bez hranic je poskytovat péči všem dětem, ať žijí na jakékoliv straně konfliktu. Ale v rámci protiteroristických operací, jako je ta v Nigérii, jdou humanitární principy stranou a pohřbívají se stejně jako děti umírající v našich léčebných zařízeních.

Benedicte Kurzen-NOOR

Pediatrické zařízení Lékařů bez hranic v nigerijském státě Zamfara.

Na jedné straně vláda kontroluje, kam jdeme, s kým mluvíme a jak pracujeme. V jejich boji proti terorismu platí „jsi s námi nebo proti nám”. Ti, kteří vstoupí do posádkových měst, mají přístup k pomoci. Ti, kteří jsou mimo ně, k ní přístup nemají. Nálepku nepřátel mají celé komunity. Tento přístup Nigérie však není ojedinělý. Státy po celém světě bojující proti terorismu se často snaží humanitární aktivity využívat jako nástroj k dosažení svých vojenských cílů, od „získávání srdce a mysli” některých komunit až po záměrné vylučování ostatních.

Na straně druhé čelíme roztříštěným ozbrojeným skupinám, které s námi nechtějí mluvit, bez rozmyslu napadají civilní obyvatele, útočí na zdravotnická zařízení a unášejí či zabíjejí humanitární pracovníky.

Humanitární aktivity jsou potlačovány ze všech stran a jsou to lidé v nouzi, kteří za to zaplatí. Navíc nemáme v tomto složitém prostředí mnoho spojenců.

Organizace spojených národů deklarovala, že záchrana životů by měla jít ruku v ruce s budováním státu a zajištěním míru. Tato rovnice je ale problematická – znamená vybrat si stranu konfliktu. Mantra OSN možná zní: „Nikdo nesmí zůstat stranou”, přesto se však zavírají oči před potřebami více než milionu těch, kteří se nenachází na té správné – OSN podporované – straně konfliktu. Vše ve jménu války proti teroru.

Vojáci nám řekli, že v Nigérii nelze být neutrální, protože nepřítel je ďábel. Ale každá válka má stále svá pravidla.

Naše obavy jsou pragmatické. Když je humanitární pomoc v rukou jedné strany konfliktu (v tomto případě nigerijské vlády), ztrácí svůj nejdůležitější element – důvěru obyvatel a ochotu lidí se zbraněmi pochopit, že tato pomoc nemá s konfliktem nic společného.

Teď nemám na mysli konkrétní případy, kdy jsme požadovali přístup a armáda ho zamítla. Spíše jde o to, jak je celý systém pomoci nastavený a vytvořený k tomu, aby sloužil protiteroristickým operacím jedné strany konfliktu. A toho nejsme svědky poprvé. Podobně to probíhalo například v iráckém Mosulu. A bojím se, že to není ani naposledy.

Lékaře by nikdo neměl nutit rozhodovat o tom, kdo je dobrý a kdo špatný pacient. To zakazuje lékařská etika i mezinárodní humanitární právo. Naším úkolem je léčit všechny, kteří nás potřebují, bez ohledu na bojové linie vytyčené různými skupinami. Teď se ale lékař dostane k pacientovi až poté, co vojáci přezkoumají jeho politickou příslušnost. Strach z takového prověřování způsobuje, že nemocní a zranění, kteří potřebují lékařskou péči, zůstávají stranou. A i ti, kteří nemají co skrývat jako třeba civilisté, se bojí přijít.

Naše ambulance byla obsazena. Nemáme kontrolu nad tím, co se s ní stane. Samozřejmě, že pořád zachraňujeme životy. Ale zachraňujeme jen životy těch, kteří se k nám mohou dostat. Tak to nemá být. Měli bychom být schopni dostat se včas ke všem dětem, které naší péči potřebují. Není správné, že děti samy musí složitě hledat cestu, jak se dostat do našich ambulancí.

Od roku 2016, kdy jsme zjistili rozsah podvýživy na severovýchodě Nigérie, se také snažíme vyhnout problémům, máme sklopenou hlavu a léčíme všechny, ke kterým se dostaneme.

I nadále budeme zachraňovat životy. Jsem ale přesvědčen, že musíme znovu převzít kontrolu nad ambulancí. Bojím se, že když to neuděláme, přispějeme k zániku humanitárních principů. A ten milion lidí, ke kterým se dnes není možné v Nigérii dostat, se v důsledku budoucích protiteroristických operací po celém světě změní v nespočet milionů.

Benedicte Kurzen-NOOR