Papua-Nová Guinea: Léčíme v zapadlých vesnicích u řeky (Epizoda první)

První mise s Lékaři bez hranic zavedla zdravotní sestru Aurélii k řece v odlehlé oblasti Papuy-Nové Guiney. Přečtěte si její blog.

Dobře si pamatuji tu chvíli, když mi konečně přišel e-mail s nabídkou mise s Lékaři bez hranic. Moje srdce se rozbušilo! Byla jsem v práci, zrovna jsem měla přestávku mezi dvěma vyučovacími hodinami pro budoucí zdravotní sestry, ale nemohla jsem odolat nutkání okamžitě e-mail otevřít.

Čekala jsem, že se znovu vrátím do Afriky, snila jsem o Blízkém východě, a najednou jsem jela do Oceánie, na Papuu-Novou Guineu…, na neznámé území otevřené přízrakům všeho druhu.

Večer jsem si pročítala dokumenty o projektu a napůl od srdce se ušklíbla u varování před krokodýly a hady.

V materiálech jsem se dozvěděla, že Kerema je izolovaná vesnice, kterou s hlavním městem spojuje silnice. Tu jsem si představovala spíš jako prašnou cestu. Odpověděla jsem kladně. Bylo rozhodnuto. Za tři měsíce vyrazím na svou první misi s Lékaři bez hranic na Papuu-Novou Guineu.

Kerema

Po několika dnech předávání informací a odpočinku v hlavním městě (časový posun devět hodin mě trochu dostal!), jsem se vydala na cestu do své vesnice v provincii Gulf.

Tato provincie patří k nejvíc izolovaným, ba až skoro opuštěným, a bývá spojována také s čarodějnictvím. Není jednoduché najít tady kvalifikovaný místní personál a mnozí z týmu se sem přestěhovali z hlavního města nebo jiných provincií.

Od roku 2011 spojuje Keremu s hlavním městem Port Moresby třistakilometrová silnice a ve skutečnosti není vůbec špatná. Musím říct, že po zkušenostech s cestami na Madagaskaru mě v této oblasti máloco překvapí…

Město brzy začíná ustupovat svěží vegetaci poukazující na vydatné deště. Mezi stromy se vine cesta jako šedá stužka, kterou občas propíchne dům stojící na kůlech a přestříhne některá z mnohých říček. Obyvatelé vypadají, že se se silnicí natolik sžili, že zapomínají na její hlavní funkci – posedávají uprostřed a rozprchávají se se smíchem před přijíždějícím autem.

Když se přibližujeme Keremě, zelená se proměňuje v modrou díky oceánu, který zabarvuje horizont. Základna se skládá ze dvou domů, také modrých, uhnízděných uprostřed zeleně, a když si stoupnete na špičky, zahlédnete dokonce moře. Na první pohled mě to okouzlilo!

Dostávám pokoj se dvěma okny, vytahuju svoje vonné tyčinky a další drobnosti a stává se to tu mým domovem. Na devět měsíců.

Dojíždění do odlehlých oblastí

Jako členové týmu, kteří dojíždějí do odlehlých oblastí, máme jednu výhodu – máme možnost vidět celou zemi! Od prvních dnů v práci jsem si uvědomila, že to je hlavní benefit, práce na pozici zdravotní sestry v tomto týmu.

Setkáváme se s pacienty v jejich prostředí, jejich komunitě. Díky tomu mohou podstupovat náročnou léčbu v těch nejlepších podmínkách.

Tuberkulóza se dá vyléčit, ale léčba je dlouhá (6 až 20 měsíců v závislosti na typu nemoci). Léčebný režim je třeba svědomitě dodržovat a léčbu často doprovázejí vedlejší účinky.

Strategie projektu se proto zaměřuje na decentralizaci služeb, které poskytují specializované týmy ve třech městech provincie Gulf (Kerema, Malalaua, Ihu), ale také některá distribuční místa přímo ve vesnicích, jejichž názvy zní podobně jako názvy jiných: Uaripi, Pukari, Uamai, or Hepea...

Proti proudu řeky

S mojí předchůdkyní máme deset dní na předání práce a v rámci nich jedeme navštívit pacienty a předat jim léky na další měsíc do Popo Mikafiru.

Vyjíždíme v devět ráno za silného deště – já, komunitní osvětový pracovník a další člověk, který se stará o podporu a předávání informací pacientům. Za dvě hodiny dorážíme k řece a pak ještě hodinu cestujeme na nafukovacím člunu.

Náš kapitán má na sobě sako, které je mu příliš velké, a pod ním oranžovou havajskou košili. Pořád hustě prší, skoro nic nevidí, jednou rukou vylévá vodu z člunu a druhou rukou řídí.

Mám dojem, že jsem součástí čísla francouzského komika Dany Boona, protože když otočím hlavu, vidím hlavně kapuci své bundy, ale tuším, že podél řeky se na kůlech tyčí domy ze dřeva a palmového listí. Po cestě potkáváme na dřevěném voru jednu z našich pacientek, která k nám sama přijíždí pro své léky.

Popo Kapure, Popo Luluapo a nakonec Popo Mikafiru ...

Popo Mikafiru

Promočení na kost, ale konečně na místě. Vesničané nám běží pomoci vyložit loď: máme s sebou samozřejmě léky na tuberkulózu, ale také váhu, abychom mohli monitorovat podvýživu a to, jak léčba ovlivňuje hmotnost pacientů.

Vesničané nás vedou pod dům na kůlech a dávají nám podložky, abychom nemuseli stát v blátě. Moc se toho tady asi normálně neděje, takže to vypadá, jako by se konzultací účastnila celá vesnice! V těchto podmínkách je pochopitelně obtížné zajistit lékařskou důvěrnost, současně je to ale také příležitost šířit povědomí o této nakažlivé nemoci, o které koluje mnoho nepravd.

Cílem našich každoměsíčních návštěv vesnice je doručit pacientům léky proti tuberkulóze na další měsíc. Současně sledujeme, zda se příznaky zlepšují a jestli pacienti nezapomněli léky užívat. Pokud něco neprobíhá, jak bychom očekávali, vyhodnocujeme proč. Když jsme ve vesnici, máme také možnost zjistit, zda neonemocněl někdo nový.

Při práci nám asistují vybraní lidé z komunity, kteří mají za úkol podávat léky nejslabším nebo izolovaným pacientům, zajistit, že všichni přijdou na konzultaci, a také podpořit vesničany, kteří mají symptomy nemoci, aby nás navštívili.

Miss Francie

Asi po hodině a půl je čas jet; z bezpečnostních důvodů se zpátky musíme vrátit před západem slunce.

Zase svítí slunce a já se cítím jako Miss Francie, když nás z břehu zdraví a mávají nám všichni lidé, které míjíme!

O tři hodiny později přijíždíme do Keremy.

Šest hodin cesty a devět pacientů: efektivnost nákladů je možná k diskuzi, ale lidé mohou dál žít. A nepatří mezi principy Lékařů bez hranic pomáhat tam, kde nikdo jiný nepomáhá?