Papua-Nová Guinea: V odlehlých pralesních oblastech (Epizoda druhá)

Aurélie je součástí týmu, který se snaží zachraňovat životy lidí s tuberkulózou, život ohrožující bakteriální infekcí, která nejčastěji postihuje plíce. Dnes nás ve svém druhém blogu zavede do odlehlých pralesních oblastí Papuy-Nové Guiney. (Přečtěte si první blog od Aurélie)

V provincii Gulf provozují Lékaři bez hranic tři centra zaměřená na léčbu tuberkulózy. Jedno z nich se nachází ve zdravotním středisku v Ihu, což je vesnice vzdálená asi dvě hodiny od naší základny. Místní tým tu funguje po celý rok, zatímco my je sem přijíždíme podporovat každý měsíc na týden dva.

Jediná cesta…

Zdravotní středisko se nachází na břehu řeky, kde žijí i komunity místních obyvatel. Některé osady jsou vzdálené i tři hodiny plavby lodí. Abychom se dostali k pacientům a zdravotním střediskům, musíme cestovat po řece. Je to jediná praktická cesta.

Kvůli těsné blízkosti oceánu kolísá během dne hladina vody v rytmu přílivu a odlivu. Naše práce je tak spjatá s okolním světem přírody a to tu platí pro všechny každodenní úkoly.

Cesta

Každý měsíc probíhá stejným způsobem: první a třetí týden navštěvujeme pacienty a dáváme jim léky na následující měsíc nebo hledáme ty, kteří se nedostavili na minulou schůzku.

Během druhého týdne přichází díky nově zbudované dopravní síti pacienti do středisek za lékaři sami.

Cestujeme v motorové kánoi a lidé nám mávají, zdraví nás a doprovází naši cestu svými „ahoj“. Vítají nás tu velmi vřele.

Na kraji první vesnice se řeka zužuje. Vegetace z obou břehů nás skoro pohltí. Míjíme rybáře, ženy myjící nádobí nebo děti, které si hrajou na Tarzana.

Některé vesnice jsou úplně zatopené, zčásti kvůli přílivu a odlivu, ale také kvůli hustým dešťům posledních dní. Plavíme se mezi domky na kůlech a hledáme naše pacienty!

Prales

Poté, co jsme navštívili všechny pacienty podél řeky, se zase vydáme na cestu.

Další komunity nežijí přímo na březích řeky. Musíme projít tím, čemu místní říkají „bush“ neboli prales, nebo se do vesnic dostat z pláže, když to příliv dovolí.

Po hodině a půl chůze na slunci konečně dorazíme k osadě domů na kůlech. Vyšetřujeme jako obvykle pod jedním z domků před zvědavýma očima vesničanů.

Jednou z našich pacientek je matka několika malých dětí, které nemohla přivést do střediska, protože je moc daleko. Tak jako tak by všem dětem mladším pěti let, které se dostaly do úzkého kontaktu s někým s plicní tuberkulózou, měla být nasazena preventivní šestiměsíční léčba (profylaxe).

U této rodiny je naším cílem provést první část vyšetření tady, ve vesnici, a pak najít způsob, jak zajistit snadnou dopravu do zdravotního střediska, kde bychom mohli zahájit léčbu.

Překonávání bariér

Stává se, že rodiče mají problém pochopit, jak důležitá je profylaxe, zejména pokud se jejich dítě těší dobrému zdraví. Role našich kolegů šířících zdravotnickou osvětu je proto klíčová: prostřednictvím vizuálních pomůcek vysvětlují, co nás vede k tomu nasazovat tuto léčbu, reagují na obavy pacientů a snaží se rozptýlit jejich pochybnosti o smyslu léčby.

Zeměpisné výzvy, jako je odlehlost nebo nepřístupnost, tak zdaleka nejsou jedinou překážkou, se kterou u svých pacientů bojujeme: nedostatek informací, zkušeností nebo psycho-sociální potíže – to všechno jsou problémy, které mohou zapříčinit nedodržování léčebného programu, nebo dokonce jeho úplné přerušení.

Právě proto pracují naši zdravotníci v terénu společně s poradcem specializovaným na vzdělávání v oblasti zdravotnictví.

Nejde jenom o tuberkulózu

Pokračujeme v naší cestě proti proudu řeky skoro další dvě hodiny a přijíždíme do docela velké vesnice o třiceti domech. Pod vysokým stromem už na nás dokonce čeká připravený stůl a židle!

Je tu obrovská spousta dětí, většinou podvyživených, jak je vidět z nafouklých bříšek a rukou a nohou tenkých jako tyčky. Při vyšetření dělají neuvěřitelný rámus.

Nemocné děti a děti s nasazenou profylaxí automaticky dostávají i Plumpy'Nut, terapeutickou výživu na bázi burských oříšků, která pomáhá zmírnit podvýživu. U těžkých případů podvýživy ale Plumpy'Nut nestačí, a proto je nejprve léčíme ve zdravotním středisku.

Spousta lidí k nám přichází s příznaky, které s tuberkulózou vůbec nesouvisí. Nejbližší zdravotní středisko je odtud hodinu a půl cesty lodí a místní komunita má jen málo příležitostí poradit se s lékařem.

Po dvou hodinách, kdy následuje jedno vyšetření za druhým, už se tu shromáždila celá vesnice. Děti se nahlas smějí, když si sundám roušku a zašklebím se, a otcové nám přinesou tucet kokosů na zbytek cesty. Neodmítneme – slunce pálí a den ještě zdaleka nekončí!

Poslední vesnice

O hodinu později dorazíme do poslední vesnice na naší cestě. Tvoří ji vlastně jen tři domy, žije tu asi dvacet lidí. Jedna z našich pacientek právě porodila. Je nám představena jako „první matka dítěte“. Otec má totiž ještě dvě další ženy a devět dětí, takže matky se tu rozlišují na „první“ a „druhou“.

I tady děti vypadají podvyživeně a žádné z nich nedostává profylaxi. Než to začneme řešit, svoláme všechny pod kokosovník a vysvětlujeme, jak je preventivní léčba důležitá.

Odjezd se protáhne o další půlhodinu, protože náčelník vesnice k nám má děkovnou řeč – za to, že jsme přijeli k nim, kde neexistuje žádná doprava, není žádné zdravotní středisko a jen minimum cizinců.

A pak nám běží pro čerstvou rybu a banány!

Cesta zpět lodí nám zabere tři hodiny, už se připozdívá. Zbytek týmu, který zůstal ve vesnici, už si o nás dělal starosti a dokonce nám vyjeli lodí naproti. Ale všechno je v pořádku, kromě toho, že po šesti hodinách sezení na dřevěné lavičce kánoe mám pěkné otlačeniny.