Pět let věznění na řeckých ostrovech

Prohlédněte si výběr nejsilnějších fotografií ze života lidí na útěku za posledních pět let na řeckých ostrovech. Tisíce z nich tam stále strádají v hrozných podmínkách, přesto se jejich situace neřeší. Právě naopak, Evropská unie (EU) plánuje zintenzivnit a institucionalizovat dosavadní politiku zadržování a zastrašování. Jako vzor jí slouží nechvalně proslulý uprchlický tábor Moria.

Dnes vydáváme zprávu, která shrnuje pět let našeho působení na řeckých ostrovech Lesbos, Samos a Chios. Vychází z dokumentace a dat o naší činnosti i ze svědectví našich zaměstnanců a pacientů. Za těch pět let jsme byli svědky fyzického i psychického utrpení lidí zadržovaných na ostrovech. Naši pacienti čelili a čelí: životu v příšerném prostředí, násilí, nebezpečí, odtržení od svých rodin, neléčeným zdravotním obtížím, komplikovaným administrativním i azylovým řízením nebo strachu z deportace. Kromě toho často nemají přístup ani k těm nejzákladnějším věcem. Nezbytné služby, od těch zdravotních po dodávky pitné vody, lidem vězněným na ostrovech zajišťují organizace, jako je ta naše.

Vyzýváme proto znovu evropské lídry, aby úplně změnili svůj přístup k migraci a zastavili probíhající zadržování i zastrašování, včetně stavby nových táborů podle vzoru Morie. Je potřeba najít jiné, udržitelné řešení této krize a evakuovat lidi na útěku z ostrovů na řeckou pevninu a do dalších států EU.

Lidé na útěku se skrývají před deštěm, zatímco čekají na registraci v uprchlickém táboře Moria na řeckém ostrově Lesbos. Říjen 2015.

„Před několika dny jsem vyfotil rodinu Omeda M. Prosil mě, abych fotografii publikoval. Jeho nejstarší syn žijící v Německu mě kontaktoval. Dělal si velké starosti a ptal se, co je s jeho rodinou. Nakonec se mu podařilo ozvat se i svému otci. Dopadlo to ale smutně. Jak se dalo očekávat, Omedovu rodinu převezli a zavřeli na ostrově Samos,“ říká autor fotografie, zachycené v březnu 2016 na ostrově Agathonisi.[[{"fid":"17650","view_mode":"default","fields":{"format":"default"},"type":"media","field_deltas":{"3":{"format":"default"}},"link_text":null,"attributes":{"height":600,"width":900,"class":"media-element file-default","data-delta":"3"}}]]Lékař Leonidas Alexakis prohlíží dítě na naší pediatrické klinice u tábora Moria na řeckém ostrově Lesbos, únor 2019. Naši zdravotníci běžně ošetřovali 80 až 100 dětí denně s potížemi, za které mohly příšerné životní podmínky v táboře.

Plačící devětadvacetiletá Omolbanin z Afghánistánu, červenec 2020. Tehdy žila s manželem a dětmi v táboře Moria na řeckém ostrově Lesbos už téměř rok a trpěla depresí.

Pětatřicetiletý muž ze syrského města Rakka v táboře Vathy na řeckém ostrově Samos, říjen 2020. Byl jedním z našich pacientů se závažnými psychickými potížemi. Aby unikl psychické i fyzické bolesti, začal se sebepoškozovat. Ruku mu také poranil vařící olej. Kromě toho podle svých slov špatně slyší kvůli bombardování, které zažil. „Jen chci, aby se mnou zacházeli jako s člověkem,“ říká.

Miminko, které se narodilo na naší klinice novopečené mamince, 24leté Mariam z Afghánistánu (jméno bylo změněno), Lesbos, Řecko, leden 2021. S manželem předtím už jednou dítě čekali, ale kvůli špatným podmínkám v uprchlickém táboře Moria o něj přišli. Během druhého těhotenství Mariam zažila požár Morie, po kterém celé dny hladověla na ulici. Někdy hlady i plakala. I když rodina dostala mezinárodní ochranu, pořád jsou na Lesbu a neví, kdy a jak budou moci odejít.