„Pod vodou, tam nás najdete.“ Život po cyklonu, který zabil mého muže.

Když cyklon Idai vzal život jejímu manželovi, 26letá zdravotní sestra z Mosambiku věděla, že musí bojovat, aby zachránila svou rodinu a podpořila svoji komunitu. Navzdory tragédii, která ji postihla, se teď stará o lidi zasažené cyklonem v odlehlých oblastech země.

Narodila jsem se v malém městě, ale přestěhovala jsem se do města Nhamatanda (hlavní město stejnojmenného distriktu v centrálním Mosambiku), abych mohla vystudovat a stát se zdravotní sestrou.

Svého manžela jsem potkala na fotbalovém zápasu, právě tady na tom poli, kde teď přistáváme s helikoptérou, s kterou provozujeme naši mobilní kliniku.

On studoval na učitele. Pořádali jsme zápasy mezi studenty oboru zdravotní sestra a pedagogiky. Na jednom z nich jsme se seznámili a zamilovali se do sebe.

„Manžel nám zavolal těsně předtím, než to propuklo, aby se zeptal, jak na tom jsme, a aby nám řekl, ať na sebe dáváme pozor… To bylo naposled, co jsme spolu mluvili.“

V roce 2015 jsme dokončili školu a brzy na to jsme se vzali. Přestěhovali jsme se do jeho domu, abychom jako rodina bydleli blízko jeho rodičům. Měli jsme syna, kterému jsou teď dva roky, a můj muž mi pomáhal vychovávat mé dvě dcery z prvního manželství.

Manžel dostal práci učitele na základní škole v oblasti Buzi a proto se odstěhoval. Jezdil za námi každý měsíc a byl tak hrdý na to, že vede děti k tomu, aby se staly lepšími občany. Já se starala o dům a různě si přivydělávala, abychom se uživili.

Byli jsme šťastní.

Zvedají se vody

Všechno se změnilo 14. března tohoto roku.

Věděli jsme o tom, že má být špatné počasí, protože jsme slyšeli zprávy o cyklonu v rádiu. Ale nic nás nemohlo připravit na to, co se stalo. Manžel nám zavolal těsně předtím, než to začalo, aby se zeptal, jak na tom jsme, a aby nám řekl, ať na sebe dáváme pozor. Měl velké obavy, ale my jsme ho ujistili, že dáme. Odpověděl, že si dá také pozor, a že nás miluje. To bylo naposled, co jsme spolu mluvili.

V deset večer začalo pršet. Nedokážu popsat, jak to vypadalo, ale nikdo z nás, ani já ani mí rodiče ani prarodiče, v životě neviděl takový déšť. U nás doma se začala zvedat voda a nadnášela nábytek. Dala jsem děti na kuchyňský stůl, aby zůstaly suché, a modlila se, tak moc jsem se bála. Myslela jsem na svého muže.

Špatný strom

Všechno, co vím o jeho osudu, mi pověděli jeho kolegové a přátelé, kteří s ním tu noc byli. Vyprávěli, že hladina vody uvnitř školy začala stoupat, až jim sahala po krk a oni museli plavat na střechu. Ale brzy voda zaplavila i střechu a byl to silný proud. Lidé museli plavat k nejbližším stromům a modlit se, že odolají vichru a vodě.

Můj manžel a mnoho dalších vyšplhalo na špatný strom. Strom spadl do vody a mého muže odnesl proud. Držel se toho stromu mnoho a mnoho hodin a už neměl sílu plavat. Spousta dětí, která chodila k němu do školy, zemřela stejně, protože měly ochablé ruce.

Bez rozloučení

Den poté voda vyplavila hodně těl na pobřeží u města Beira.

Když jsme od mého manžela neměli už dva dny žádné zprávy, jeho bratři se vydali hledat ho na pláž mezi ta těla. Strávili celý den na slunci, ale nenašli ho. Těm, kteří byli nalezení, se dostalo požehnání, protože jejich rodiny měly šanci se s nimi rozloučit. Já jsem takovou možnost nikdy neměla.

„Tato tragédie zasáhla nejenom mě a můj domov —spousta lidí okolo nás trpěla a ztratila tak moc.“

Potom, co se stalo, jsem strávila dva dny v posteli, neschopná se pohnout nebo cokoliv dělat. Můj dům byl zničený, můj muž mrtvý, můj život se za jednu noc úplně změnil.

Jednoho rána mi to došlo — byla jsem bez práce, sama se třemi dětmi. Musela jsem bojovat.

Najít sílu

Přidala jsem se k Lékařům bez hranic, abych pomohla přeživším po cyklonu. Sílu pokračovat mi dává hodně to, že jsem zdravotní sestra. Zdravotní sestra musí být silná. Setkáváme se se smutkem a bolestí každý den, naše role je ostatní podporovat a pečovat o ně.

Jak mohu plakat, když moje práce je utěšovat ty, kteří trpí?

Giuseppe La Rosa-MSF

Tato tragédie zasáhla nejenom mě a můj domov — spousta lidí okolo nás trpěla a ztratila tak moc. Nikdy nezapomenu, ale budu žít dál. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním.

Naše vůle k životu

Jako pracovnice Lékařů bez hranic se dostávám na místa, kde lidé ztratili mnohem více než já, a díky tomu si uvědomuji, jak moc to náš národ zasáhlo. Když se z helikoptéry díváte dolů na krajinu, vidíte zaplavená území a rozlámané stromy. Ale je toho hodně, co nemůžete spatřit. Pod vodou, pod zlomenými větvemi, tam nás najdete — naše příběhy, náš smutek a naši vůli k životu.

Ještě pořád jsem neřekla svému synovi, že jeho otec je mrtvý. Nedokážu najít sílu to udělat, i když se snažím. Je tak malý. Když po mě chce, abych zavolala jeho tátu, přivolám jednoho z jeho strýců, aby předstíral, že je jeho otec.

Teď sním o to, že se moje děti dostanou na školu a vystudují. Občas si dovolím snít o tom, že předělám náš dům a možná i přistavím malý obchod, kde budu prodávat potraviny sousedům.

Doufám, že můj manžel na nás bude hrdý.