Pomoc přeživším po ztroskotání člunů u libyjských břehů

V noci z 24. července na 25. července 2019 ztroskotalo poblíž libyjských břehů několik člunů. Nejméně 70 lidí zemřelo. Přečtěte si přímé svědectví naší kolegyně, která na místě pomáhala přeživším.   

Anne-Cecilia Kjaer, koordinátorka zdravotních sester Lékařů bez hranic
26. 7. 2019

„Včera ráno nám zavolali, že na vojenské základně v Khoms se vylodili lidé. Dorazili jsme tam kolem 10:30 dopoledne. Náš tým tvořil jeden lékař, dvě sestry a řidič.

Bylo tam asi 80 lidí, většinou z Eritrei, Súdánu, Egypta a Bangladéše. Bylo velmi, velmi horko. Lidé seděli opření o zeď, aby byli alespoň trochu ve stínu. Téměř nebyli oblečení – někteří měli na sobě jenom ručník nebo spodní prádlo. Jen seděli, ve stínu a v šoku.

Identifikovali jsme kritické případy: někteří spolkli a vdechli hodně mořské vody a měli dýchací potíže. Někteří byli v docela kritickém stavu, leželi na zemi a vypadali, že mají cyanózu – měli šedou  kůži kvůli nedostatku kyslíku. Byli na tom opravdu špatně.

Náš lékař vyšetřil naléhavé případy, zavedli jsme infuze a zavolali sanitku, aby je odvezla do nemocnice. Celkem jsme do místních nemocnic nechali převést sedm lidí.

Jeden muž ze Súdánu, kterého doslova vytáhli z vody, popisoval našemu týmu, že viděl, jak se jeho žena a děti utopily. Vypadal zděšeně, jen tam v šoku seděl.

Když se situace ustálila, všechny jsme postupně obešli, abychom ošetřili méně akutní zdravotní potíže a rozdělili vodu a jídlo. Měli takovou žízeň. Od chvíle, kdy se loď začala potápět, uplynulo několik hodin a teploty dosahovaly okolo 40 stupňů.

Lidé měli malá zranění, žaludeční bolesti ze spolknutí mořské vody, byli vyčerpaní a traumatizování. Ti, s nimiž jsem mluvila, zadržovali dlouhou dobu obchodníci s lidmi a byli na tom všeobecně špatně – vypadali podvyživeně a anemicky.

Přeživší nám řekli, že odjeli z libyjského pobřeží ve středu večer při západu slunce, pravděpodobně na palubách tří člunů připoutaných k sobě. Někteří říkali, že se jejich člun poškodil, a začala do něj téct voda. Nemohli dokončit cestu a pokusili se vrátit. Říkali, že byli pár kilometrů od pobřeží a hladina vody v člunu stoupala.

Jak pokračovali na cestě ke břehu, člun se začal potápět. Většina dětí neuměla plavat a i některé z těch, které uměly, se utopily, protože už byly příliš unavené a dál nemohly.

Očití svědkové, kteří se podíleli na záchraně tonoucích, uvedli, že ve vodě bylo nejméně 70 těl. Přeživší zachránili rybáři, kteří je přivezli zpět do Khoms. Podle výpovědí bylo na člunech nejméně 300 lidí, včetně 50 žen a dětí, a 100 dalších lidí na jiném člunu, ale tuto informaci nemůžeme potvrdit.

Brzy poté, co tito přeživší dorazili do Khoms, přivezli do přístavu další skupinu 53 přeživších. Druhý tým Lékařů bez hranic jel na místo, kde poskytnul krizovou pomoc.

V jednu hodinu ráno dorazila na místo vylodění další skupina asi 190 lidí – možná je zadržela libyjská pobřežní stráž. Pocházeli hlavně ze Súdánu, Eritrei a Somálska. Bylo mezi nimi jedno dítě.

Opět jsme jim rozdávali jídlo a vodu a provedli lékařské prohlídky. Nebylo jasné, zda byli mezi 400 lidmi, kteří odjeli ve středu, nebo byli součástí jiné skupiny. Snažíme se rekonstruovat sled událostí, ale nejsou k dispozici téměř žádné spolehlivé, oficiální informace. V podstatě naším hlavním zdrojem informací jsou zachránění lidé, kteří jsou v šoku a jsou velmi traumatizovaní. Lidé, kterým jsme při vylodění pomohli, nyní opustili přístav, ale nevíme, kam jeli.

V následujících dnech budeme sledovat zdravotní stav těch sedmi, které jsme nechali převést do nemocnice. Nemohou je poslat do detenčních center – potřebují být v jiném, bezpečném přístřeší nebo musí být evakuováni do bezpečné země.

Většina lidí, které jsem včera ošetřila, má za sebou tak strašlivé cesty. Jsou traumatizovaní a smrtelnému riziku budou vystaveni znovu. Předtím, než přežili ztroskotání, překročili poušť, drželi je v zajetí obchodníci s lidmi, čelili násilí a mučení. Pak viděli, jak se jejich příbuzní utopili a nyní je pravděpodobné, že je dají do nějakého vězení, do hrozných podmínek, nebo že zmizí beze stopy ve válkou stižené zemi, kde jsou obzvlášť uprchlíci a migranti podrobeni zneužívání na alarmující úrovni, o které se dobře ví.

Je mi z toho hrozně zle a je velmi obtížné akceptovat, že s lidmi, kteří čelili takové míře násilí a traumatu, se zachází takovým způsobem. Musí to skončit.

Ani si nedokážete představit, jak tito lidé trpí. Jakmile se uprostřed toho ocitnete – a pokusíte se to vylíčit – uvědomíte si, že neexistují slova, která by dokázala jejich utrpení popsat.“