Překvapivé setkání s Mandrem

Příběh o zapomenuté nemoci a opomíjených lidech, kteří prožívají přehlížený konflikt.  

Domem Lékařů bez hranic v Bunia – hlavním městě provincie Ituri na západě Demokratické republiky Kongo – každý den prochází působivé množství lidí.

Dávají si zrovna krátkou pauzu anebo právě začínají či končí svoji misi ve zdravotnickém projektu v odlehlých částech provincie. Během obyčejných konverzací často vyprávějí úžasné příběhy o zkušenostech s Lékaři bez hranic.  

Při snídani na naší základně jsem se začala bavit s Alejandrou, drobnou ženou s dlouhými, lesklými, kudrnatými vlasy a s úsměvem, který by každému rozzářil i ten nejhorší den. Alejandra je naše dětská lékařka, která pracuje v místních nemocnicích a zdravotnických centrech, které Lékaři bez hranic podporují. S Lékaři bez hranic pracuje téměř deset let.

Setkání s Mandrem

Zatímco jsem si stěžovala na nedostatek slunce během dalšího zamračeného dne vprostřed deštivé sezony, Alejandra upíjela kávu a začala vyprávět.

Alejandra Garcia Naranjo (vpravo na fotografii) je dětská lékařka s téměř desetiletou zkušeností práce s Lékaři bez hranic.

Vyprávěla mi příběh o malém chlapci jménem Mandro*, se kterým se setkala v oblasti Drodro nedaleko města Bunia, kterou silně poznamenal dlouhodobý konflikt mezi etnickými skupinami.

Ukázala mi dvě fotografie: na jedné byl Mandro před léčbou a na druhé po léčbě něčeho, co vypadalo jako ošklivé jizvy. Zírala jsem na ně a nechápala jsem, co se stalo mezi tím, kdy dítě dorazilo do nemocnice, a dnem, kdy odcházelo.

Požádala jsem Alejandru, aby mi o Mandrovi řekla víc…

Jeden z nejhorších případů…

„Byla jsem na cestě do všeobecné nemocnice v Drodo, když mi zavolal Diakaridia, náš manažer osvěty zaměřené na veřejné zdraví a prevenci. Pamatuji si, jak mi nadšeně sdělil: ‚mám pro tebe malého pacienta!‘

V té době jsem ještě nevěděla, že to bude dítě s jedním z nejhorších případů svrabu, co jsem kdy v životě viděla.“

Alejandra se odmlčela.

„Diakaridia přivezl pacienta do nemocnice. Když jsem ho uviděla, málem jsem  nadskočila leknutím. Jeho ruce, paže, krk a celé tělo od hlavy až k patě byly pokryty zanícenými jizvami. Bylo mi jasné, že se jedná o jednu z těch nejhorších forem svrabu známou jako ‚norský svrab‘.“

Zanícené jizvy na Mandrově těle.

„Jizvy měl všude, ale byly to jeho ruce, které mě ohromily nejvíce…byly tak zanícené, že s nimi skoro nemohl hýbat.

Svrab neskutečně svědí a když se lidé škrábou, infekce se může dostat pod kůži. Ruce jsou to nejjednodušší místo, které můžete drbat!“

Ještě větší problém

Alejandra mi ukázala fotografie ještě jednou a já jsem si uvědomila, že rány na jeho kůži jsou vážně infikované z neustálého škrábání. Začala jsem přemýšlet o překážkách, které je nutné překonat k léčbě svrabu na místech, jako je Drodro.

Přestože jde o velmi infekční onemocnění, svrab je snadno léčitelná kožní nemoc. Léky proti svrabu je možné koupit velmi levně nebo dokonce sehnat zadarmo.

Nicméně léky jsou pouze součást řešení tohoto problému.

Větší výzvou je nutnost všechno v domě vyčistit, abyste zlikvidovali parazita, který toto onemocnění způsobuje. Musíte požádat rodinu, aby vyprala mýdlovou vodou všechno oblečení, povlečení a v některých případech i matraci.

Jak by měly rodiny tento drakonický úkol splnit, když jsou mezi stovkami či tisíci lidí, kteří byli vyhnáni ze svých domovů v Demokratické republice Kongo a nyní žijí v žalostných podmínkách? Mnozí z nich nemají ani pitnou vodu, natož mýdlo, aby vyprali oblečení nebo povlečení.

„Mandro měl štěstí. Diakaridia ho našel a přivedl do nemocnice. Okamžitě jsme mu dali léky a masti, vyhodili jeho infikované oblečení a dali mu nové.

Mandrovy ruce po léčbě. 

Jen zřídka musíme hospitalizovat pacienty se svrabem, ale toto dítě bylo jedním z nich. Naštěstí několik dní na to se uzdravilo a mohlo z nemocnice odejít.

Mezitím týmy Lékařů bez hranic rozdávaly mýdlo i mezi lidi, kteří žijí tam, kde Mandro.“

Alejandra se usmívala, když mluvila o Mandrovi. „Jak neskutečně temperamentní dítě!“

Zapomenutá místa

Sama jsem místa, o kterých Alejandra mluvila, navštívila.  Světem zapomenutá místa v Ituri, kde žije téměř milion vysídlených. Těžko se hledají slova, kterými popsat podmínky, ve kterých tu lidé žijí.

Jak jsem si povídala s Alejandrou, začalo mi docházet, jak tuto zkušenou pediatričku zvyklou přemýšlet o zdraví celých populací, natolik zasáhl příběh tohoto chlapce.

Když i samotné zdravotníky stále dokáže zaskočit některý pacient, pořád máme naději, že se jednoho dne probudí lidskost v široké veřejnosti a začne se dělat více pro zlepšení zdraví a životních podmínek těchto opomíjených vysídlených lidí.