Přežili jsme, mnoho příbuzných i sousedů ale bylo zavražděno

Anwar, kterému je 15 let, si stále dobře pamatuje útěk z Myanmaru před pěti lety. Doma se mu dařilo ve škole a měl sny. Teď se obává o svou budoucnost.

Pamatuji si, kdy jsme s rodinou uprchli z Myanmaru. Jedno odpoledne armáda zaútočila na naši čtvrť a my jsme museli utéct. Když zapálili naše domy, museli jsme běžet dál. Přežili jsme, mnoho příbuzných i sousedů ale bylo zavražděno.

Urazili jsme dlouhou cestu za bezpečím. Pamatuji si, že jsme téměř 12 dní běželi a šli, než jsme dorazili do Bangladéše. Bylo to nebezpečné. Chodili jsme po neznámých cestách, šplhali do kopců, a dokonce jsme se brodili řekami. Cestou jsme viděli spoustu mrtvých těl.

Nejdřív jsme v Bangladéši zůstali u našich příbuzných a sousedů. Teď žijeme v tomto přístřešku v táboře.

Než jsme uprchli, chodil jsem do školy. Byl jsem šikovný žák s dobrými známkami. Rád se učím, momentálně ale nemohu studovat ani získat potřebné knihy.

V rohingských uprchlických táborech je k dispozici pouze základní vzdělání, nic dalšího. Naše studium skončilo v Myanmaru. Jediná příležitost učit se je, když pedagogové z naší komunity shromáždí děti na vyučování. Jsou zapálení a dělají to rádi.

Někteří z mých přátel nechodí na hodiny, protože musí pracovat a podporovat své rodiny. Soucítím s nimi. Pokud by získali vzdělání, mohli by předat své znalosti ostatním a přispět tím ke změně k lepšímu. Jen tak se budeme rozvíjet a naše generace bude konat dobro.

Chtěl jsem se stát lékařem, abych byl užitečný. Od dětství jsem sledoval, jak zdravotníci pomáhají lidem a dělají pro ně maximum. Teď už chápu, že se můj sen asi nikdy nesplní. Přesto jsem šťastný, když chodím na vyučování a potkávám své přátele. Snažíme se radovat ze studia i her.

Náš život v táboře není jednoduchý. To, co můj otec vydělává, nestačí na naše živobytí. Někdy když se večer vrátím ze školy, necítím se v bezpečí.

Mladým lidem jinde na světě bych vzkázal, aby využili příležitostí, které mají, a nepřestávali se učit. My Rohingové tu šanci nemáme.

Lékaři bez hranic pracovali v Bangladéši poprvé v roce 1985. Své kapacity, mezi které dnes patří poskytování komplexních služeb zdravotní a psychologické i psychiatrické pomoci, zde razantně navýšili v reakci na příliv rohingských uprchlíků. Organizace poskytuje péči Rohingům a dalším marginalizovaným komunitám také v Malajsii a přímo v Myanmaru.