Přišel jsem na pár dní a jsem tady už pět let.

Alexandr Skorobohatko pracuje už přes pět let pro Lékaře bez hranic na východě Ukrajiny, jenž sužuje ozbrojený konflikt. Ve svém svědectví mimo jiné přibližuje dopad mobilních klinik na životy místních lidí.  

Jednou mi zavolala kamarádka z Lékařů bez hranic a ptala se, jestli mám čas. Jestli bych mohl pomoci s překlady.

Nebyl jsem si jistý, moje angličtina byla spíše základní, ale trvala na tom, že bude stačit. Pořád jsem váhal. Měl jsem práci, nechtělo se mi nic v životě měnit. Ale přesvědčila mě, abych přišel aspoň na několik dní, než najdou někoho jiného... 

Kancelář byla prázdná, byli tady tři lidi, žádné stoly, židle. Nic. Moje první myšlenka byla: to je chudá organizace... Jak tady mohou někomu pomáhat, když nemají ani židle a stoly?

Nevěděl jsem, že do Mariupolu přišli jen o den dříve. Pak přijel francouzský logistik a nakoupil vše, co bylo třeba. Za týden byla kancelář vybavená a připravena k práci. Začínal jsem rozumět, že tahle organizace může skutečně pomoci, může sem přinést, co je třeba. 

Pak jsme navštěvovali vesnice, mluvili s lidmi. Bylo to dojemné. Pamatuji si, když jsme dali první dar lékařskému zařízení ve vsi, kam jsme se nemohli kvůli bezpečnosti dostat. Setkali jsme se s lékařkou mimo vesnici a když jsme jí dali léky, plakala. Řekla: „To je zadarmo? Co mám udělat na oplátku?“

Když jsem jí odpověděli, že je to bezplatně, jen musí vyplnit formuláře a podat zprávy o tom, komu dala léky a na co, tak plakala. I po třech letech, když jsme ji navštívili už přímo ve vesnici, připomněla nám, že naše tehdejší podpora byla obrovská pomoc, protože ves byla odříznuta od světa a lidé opuštěni... 

Účastnil jsem se toho jako překladatel, včetně procesu najímání lidí pro mobilní kliniky*. A viděl jsem, jak projekt roste. Bylo to zajímavé a inspirující.

Sledoval jsem, jak pomáháme lidem. Viděl jsem statistiky, jak se jejich zdravotní stav zlepšuje. Lékaři byli zprvu v šoku, že se o ty lidi nikdo lékařsky nestará. Většina byli starší lidé s chronickými nemocemi a k tomu se přidal obrovský stres kvůli konfliktu. 

Bez organizací jako jsou Lékaři bez hranic by situace pro některé obyvatele našeho regionu byla skutečně katastrofální. Ve většině míst, kde jsme pracovali, jsme byli jediní, kdo poskytoval lékařskou péči. Byli na tom zdravotně velmi špatně. Nevím, jak by bez Lékařů bez hranic přežili.  

Moje role se postupně měnila, poslední dva roky mám například na starosti networking. Říkají mi „paměť projektu“, jelikož jsem tady od začátku. Pamatuju si, s kým jsme jednali, jaké jsme měli vztahy, kontaktuju další partnery. Jednou z mých hlavních zodpovědností je také bezpečnost.  

Teď mi dochází, že z původních několika dní se stalo pět let. Jsem s Lékaři bez hranic už pět let a nikdy jsem nepřemýšlel, že bych odešel.

Mám pocit, že se podílím na něčem důležitém, co je zapotřebí, na zlepšení života jiných lidí. Před tím jsem působil jsem jako sociální pracovník v místní organizaci, která se zaměřovala na prevenci proti šíření viru HIV. Hlavní příjem jsem ale měl z toho, že jsem přeprodával sladkosti – navštěvoval obchody v Mariupolu a nabízel jim zboží.

Dříve se mi nechtělo ráno vstát a jít do práce. Teď, každé ráno, i když jsem třeba unavený, jdu do práce rád. Kvůli tomu, co děláme. A díky týmovému duchu, který v Mariupolu máme.  

Alexandr Skorobohatko, asistent projektové koordinátorky, Mariupol 

* Lékaři bez hranic skoro pět let ošetřovali v mobilních klinikách pacienty zasažené konfliktem na východě Ukrajiny. Poskytli tam přes 300 000 lékařských i psychologických konzultací. Týmy zdravotníků dojížděly za pacienty přímo do vesnic. Někde ordinovaly v opuštěných zdravotnických zařízeních, jinde ve školách, na řadě míst u někoho doma.