Rachot, bunkr a strach: jak jsem v Afghánistánu sloužila v nemocnici na frontové linii

Zdravotní sestra Gianna Falchetto se vrátila z Laškargá, kde se pod nesmírným tlakem snažila se svým týmem udržet v chodu místní nemocnici.

V afghánském městě Laškargá podporují Lékaři bez hranic nemocnici Boost. Jde o jedno z největších veřejných zdravotnických zařízení v oblasti, které má k dispozici celkem 300 lůžek a zhruba 1 000 zaměstnanců.

V této nemocnici jsem pracovala jako vrchní sestra a bydlela jsem v Laškargá během oněch hektických dnů plných bojů, které se ve městě odehrávaly v létě roku 2021.

Prožila jsem v Laškargá velmi rušný rok. Den co den jsme byli svědky toho, jaké dopady má na místní obyvatele nejistota trvající se už celá léta.

Kvůli špatnému přístupu ke zdravotní péči a nebezpečí hrozícímu při cestování se lidé vydávali do nemocnice jen v opravdu neodkladných případech. Proto k nám pacienti velmi často dorazili až ve chvíli, kdy už byl jejich zdravotní stav velmi vážný.

Bezpečnostní situace se zhoršila zhoršení už v říjnu roku 2020 a poté i kvůli nedávným bojům. Před dvěma lety uprchlo zhruba 15 000 lidí a hledalo bezpečí v okolních vesnicích. Mnohým se dostalo pomoci od příbuzných, jiní nalezli dočasné útočiště.

Vchod do nemocnice Boost v Afghánistánu v roce 2019.

Násilnosti

Po údobí relativního a zdánlivého klidu se situace letos v květnu znovu zhoršila. Boje opět zesílily a přiblížily se k městu. Dunění výbuchů bylo velmi hlasité a vrtulníky létaly nad Laškargá mnohem častěji.

Když jsme se jednou večer chystali večeřet, uslyšeli jsme mohutnou explozi. Rakety zasáhly nějaké budovy ve městě, nedaleko našeho domu, ve kterém pobýval mezinárodní tým Lékařů bez hranic.

To se ještě nikdy předtím nestalo. Nevěstilo to nic dobrého. Od té chvíle se násilí jenom stupňovalo. Střety se rychle vyostřovaly. A přestože se naše nemocnice dříve primárně nezabývala ošetřováním válečných zranění, od května jsme přijímali čím dál víc pacientů se zraněními způsobenými střelnými zbraněmi, střepinami, výbuchy.

Noci v bunkru

Situace se zhoršila natolik, že jsme museli spát v bunkru pod nemocnicí, abychom mohli pacientům a dalším lidem, kteří nás nadále potřebovali, zůstat nablízku.

Město kolem nás bylo opuštěné. Všechny obchody byly zavřené. Všude panovala surreálná atmosféra. V bunkru jsme strávili 12 dnů. Na podlaze jsme měli rozložené matrace a deky, abychom si mohli kdykoliv odpočinout. Díky tomu jsme mohli nadále pracovat s našimi místními kolegy a zajišťovat v nemocnici nepřetržitou péči.

V té době se počty i typ pacientů, které jsme ošetřovali, změnily. Obvykle byla nemocnice plná dětí a dospělých se závažnými chorobami. Během oněch dvou týdnů však přicházela většina pacientů s válečnými zraněními. V porodnici jsme většinou mívali zhruba 80 porodů denně, teď jich bylo sotva 10.

Neonatální oddělení nemocnice Boost v roce 2020.

Počet zaměstnanců se také snížil. Mnozí naši kolegové nemohli do nemocnice dojet nebo uprchli se svými rodinami do bezpečnějších oblastí. Ti, kteří neodjeli, s námi pobývali v bunkru, když si potřebovali odpočinout. Mezi ně patřilo mnoho žen. Řekly svým rodinám, že když jsme my, ženy z mezinárodního týmu, zůstaly a potýkáme se se vším, co se právě děje, tak neodejdou.

Noci v bunkru nebyly vždy jednoduché. Ve tmě zněly výbuchy hlasitěji než během dne, ale snažili jsme se navzájem se povzbuzovat. Nemocnice se nacházela přímo na frontové linii, takže do našeho areálu neustále dopadaly střely a střepiny.

Mám z té doby spoustu vzpomínek. Pamatuji si, jak jednou v noci vrtulník s ohlušujícím rachotem pálil na cíle jen pár metrů od nemocnice. Dobře si také pamatuji, jak jednou odpoledne raketa zasáhla střechu ambulantního oddělení naší nemocnice. Boje tak poškodily místo, které mělo být bezpečné, což se stalo i v dalších nemocnicích v okolí.

Strach a rodina

Všichni jsme se báli. Když raketa dopadla na budovu, byla jsem právě uvnitř s ostatními sestrami z mezinárodního týmu. Pamatuji si na ohromný rachot, na to, jak jsme narychlo pospíchali do bezpečí v bunkru, na pocit strachu.

Pamatuji si, jak v těch těžkých chvílích někdo najednou vyzval ostatní k modlitbě a my se začali všichni společně modlit. Každý se modlil po svém a v souladu s ostatními, aby to všechno co možná nejdřív skončilo. Uprostřed té tragédie a hrůzy… se z nás stala jedna rodina.

Během dne jsem si udělala chvilku a s kolegy si popovídala. Všichni velmi tvrdě pracovali, ale snažili se navzájem povznést na duchu. Někteří vyprávěli historky, a dělali si dokonce jeden z druhého legraci. Na tyto důležité chvíle myslím nikdy nezapomenu.

Příval pacientů

Pak bylo jednou v noci zničehonic po všem. Nepřetržitý hluk střelby a bombardování ustal. V tu chvíli už na bojích nezáleželo. Byli jsme naživu. Přežila jsem to.

Jednou odpoledne jsme se vrátili do našeho domu, který během předchozích dnů naštěstí nebyl poškozen. Všechno zůstalo nedotčeno. Měli jsme štěstí. Už jen dát si pořádnou sprchu a vyspat se v opravdové posteli bylo úžasné.

V následujících dnech jsme se zase vrátili k běžné práci s celým týmem. Na ulicích znovu zavládl ruch. Když už však bylo po bojích, mohly se konečně do nemocnice bezpečně dostat spousty nemocných a zraněných lidí. Brzy se naše pohotovost zase zaplnila. Ošetřovali jsme denně až 800 pacientů, které konflikt odřízl od zdravotní péče.