Rok po propuknutí epidemie eboly v Demokratické republice Kongo: od naděje k zoufalství

Dnes to je rok od propuknutí desáté epidemie eboly v Demokratické republice (D. R.) Kongo. Nejen že stále zuří, stala se také druhou největší světovou epidemií této nemoci v historii.

„Vzpomínám si na 24. červenec 2018 velmi přesně. Byl to den, kdy devátou epidemii eboly v D. R. Kongo prohlásili za skončenou. Během epidemie jsem řídila projekt očkování. Bylo to poprvé, kdy jsme na začátku použili experimentální vakcínu, abychom se pokusili a pomohli dostat epidemii pod kontrolu. Epidemie trvala méně než tři měsíce a pamatuji se na to, že jsem plakala radostí a nadějí, když jsem se 24. července dozvěděla, že pominula. Naivně jsem se domnívala, že s touto skvělou vakcínou svět už nikdy nebude muset čelit velké epidemii eboly. Jak se stalo v mém životě humanitární pracovnice už mnohokrát, velice jsem se mýlila.

Týden poté, co devátá epidemie eboly  v D. R. Kongo oficiálně skončila, vyhlásili novou, v pořadí desátou. Dnes to je rok od propuknutí desáté epidemie eboly. Nejen že stále zuří, stala se také druhou největší světovou epidemií této nemoci v historii.

Byl to dlouhý, bolestný a smrtící rok pro obyvatele žijící v oblastech zasažených ebolou v D. R. Kongo. Centra pro léčbu eboly se stávají terčem brutálních útoků a ničení. Odehrávají se vraždy zdravotníků, kvůli tomu, že pracují na vymýcení eboly. Bezpečnostní síly „chránící“ lidi i zařízení, která jsou zapojená do zásahu proti ebole, zabíjejí civilisty. Lidé stále na tuto nemoc umírají.

Zásah proti ebole organizují konžské ministerstvo zdravotnictví, Světová zdravotnická organizace (WHO) a další mezinárodní organizace. Jeden z největších problémů je, že boj proti ebole nikdy nezískal důvěru místních obyvatel. Epidemie se šíří v oblasti, kterou v minulých letech sužoval konflikt a masakry civilního obyvatelstva. Jednou jsem se zeptala naší místní pracovnice, proč jsou lidé tak moc naštvaní na ty, kteří zasahují proti ebole. Odpověděla:

,Mého manžela zabili při masakru v Beni. Jediné, co jsem tehdy chtěla, bylo, aby přišla nějaká organizace a ochránila nás před zabíjením, ale žádná mezinárodní organizace se neukázala. Tři z mých dětí zemřely na malárii. Žádná mezinárodní organizace sem nikdy nepřišla pracovat a zajistit, abychom měli přístup ke zdravotní péči nebo čisté vodě. Teď je tu ale ebola a všechny organizace se objevily, protože ebola jim přináší peníze. Kdyby vám na nás záleželo, zeptali byste se na naše priority. Moje priorita je bezpečnost, a aby moje děti neumíraly na malárii nebo průjem. Není to ebola, to je vaše priorita.‘ 

Minulý týden byla epidemie eboly vyhlášena jako stav ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu. Ve vzduchu stále visí mnoho otázek ohledně dopadu, jaký to bude mít na samotný boj proti ebole. Proudí do něj stále více peněz, ale pokud se nezmění způsob práce a nezíská důvěru obyvatelstva, více peněz neudělá nic. Způsobí jen další problémy.

darujte

Pomozte nám bojovat nejen s epidemií eboly v D. R. Kongo, ale také s dalšími problémy kterým tamní obyvatelé čelí.

Jedna z nejvíce frustrujících věcí na celé této situaci je, že máme k dispozici účinnou vakcínu proti ebole a existuje i experimentální léčba – ani jedno během epidemie v západní Africe nešlo tak snadno získat. Pokud ale lidé nedůvěřují snahám s ebolou bojovat, nikdy nebude možné plně využít očkování ani experimentální léčbu.

V únoru 2019 někdo zaútočil na naše dvě centra pro léčbu eboly v epicentru epidemie. Nevíme, kdo je napadl a proč. Už jsme ale nemohli zajistit, že naši pracovníci a pacienti zůstanou v bezpečí, přijali jsme proto bolestné rozhodnutí ukončit veškerou činnost v této konkrétní oblasti. Museli jsme přehodnotit problémy, kterým jsme čelili, a to, jak chceme změnit náš zásah proti epidemii eboly.

Alexis Huguet

 Komunita v Kalenguta čelí takovému viru jako ebola poprvé. Zvyšování povědomí a osvěta jsou proto nezbytné k získání důvěry místních obyvatelstva. © Alexis Huguet

Zjistili jsme, že musíme více spolupracovat s komunitami, naslouchat jejich prioritám v oblasti zdraví a podle nich jednat. Začali jsme poskytovat bezplatnou lékařskou péči pro všechny nemoci, které místní obyvatele trápily, jako malárie, spalničky a průjmy. Začali jsme budovat studny, takže když jsme lidem řekli, že si potřebují mýt ruce, aby předcházeli šíření viru eboly, měli vodu, kterou k tomu potřebovali. Vybudovali jsme střediska pro případy podezření na ebolu v místních zdravotnických centrech, tak abychom se o pacienty mohli starat přímo v jejich komunitě a oni nemuseli cestovat jinam kvůli testům a karanténě. Řešením skutečných potřeb a priorit místních obyvatel v oblasti zdraví jsme postupně začali získávat důvěru komunity.

Bohužel, tento přístup v boji s ebolou se zatím neuplatňuje všude, a celková nedůvěra přetrvává. V mnoha oblastech lidé stále odmítají jít do center pro léčbu eboly, když onemocní, a další pořád odmítají očkování.

Když vidím rodiny a komunity, které  ebola rozdělila, naplňuje mne to velkým smutkem. Nemuselo by tomu tak být. Jestli nedojde k razantní změně v boji proti ebole, epidemie jen tak neskončí.

Je to rok od propuknutí a více než 2 600 lidí ebolou onemocnělo a přes 1 700 jich zemřelo. Nyní, rok od počátku epidemie, myslím na všechny ty lidi, které tato nemoc zasáhla. Doufám, že se vše brzy změní.“

Nákaza se dále rozšířila na jih, nejprve do většího města Beni, které je administrativním centrem oblasti a kde žije přibližně 400 tisíc obyvatel. Dále pokračovala do Butemba, jež je obchodním centrem. Nedalekou Katwu zasáhla na konci roku 2018 a nové případy se začaly objevovat dále na jihu v oblasti Kanya. Několik případů zaznamenali také v severní provincii Ituri. 

Národní laboratoř potvrdila, že šířící se virus odpovídá nejnebezpečnějšímu kmenu Zair, který zasáhl také západní Afriku v letech 2014-2016. Tento kmen byl potvrzen rovněž v provincii Equater, kde se přibližně ve stejném období též vyskytly případy eboly. Spojení mezi oběma nákazami se neprokázalo. 

Výskyt eboly dosud nahlásilo 27 ze 47 provincií Ituri a Severní Kivu. V červenci se přitom objevily hned dva případy eboly ve městě Goma, kde žije milion obyvatel.