Stále jsem v šoku. Nemohu se smířit s tím, co se stalo

Naše kolegyně Samar působí v severozápadní Sýrii jako manažerka osvětových aktivit. Ona i její rodina byli zasaženi ničivým zemětřesením. Toto je její svědectví.

Jmenuji se Samar a pocházím z východní Ghúty. V Lékařích bez hranic působím jako manažerka osvětových aktivit pro oblast severozápadní Sýrie.  

Když došlo k zemětřesení, byla jsem doma v Azázu spolu se svým manželem, synem a dcerou. Bydlíme ve druhém patře. Když vše začalo, celá rodina spala, manžel ucítil, jak se země zachvěla, a vzbudil mě. Popadla jsem dceru a manžel nesl syna. Vyběhli jsme z domu jen v pyžamu, bosí a vyděšení. Venku to vypadalo, jako by nastal soudný den. Lidé se tlačili v davech a snažili se utéct. Venku pršelo. Cítili jsme jen strach, hrůzu a to, jak se třeseme. Nevěděli jsme, co dělat. Měli bychom se vzdálit od budov, problesklo nám hlavou. Chtěli jsme se ujistit, že jsou naši příbuzní v bezpečí, ale naše budova se nám kymácela před očima.

Lidé utíkali z budov, nasedali do aut a snažili se dostat co nejdál. Nebyli jsme svědky toho, jak budovy padají, ale viděli jsme, jak se třesou a balkony padají na auta a ničí je. Scéna, která se na místě odehrávala, byla strašná.   

Jakmile otřesy ustaly, manžel se vydal pro auto, abychom se ukryli před deštěm. Dostávaly se k nám zprávy o následných otřesech. Za svítání mi pak volala rodina z Damašku. Chtěli se ujistit, že jsme v pořádku. Pak mi oznámili, že rodina mého strýce zemřela. Věděli to dříve než já, i když od oblasti, kterou zasáhlo zemětřesení, bydlí daleko.  

Vypadlo internetové připojení, sítě i elektřina, bylo skoro nemožné se s kýmkoli spojit. Řekla jsem manželovi, že se musíme vydat do Jindires, což bylo nejvíce postižené místo, spolu s oblastí Ataríb a předměstím v Idlíbu. Věděli jsme, že tam je spousta mrtvých. Žijí tam také všichni lidé z mého rodného města a chtěla jsem se ujistit, že přežili. Během 15 minut jsme vyrazili, nemohli jsme cestu déle odsouvat, protože jsme nevěděli, co se může stát.   

Bylo to hrozné, všechny budovy se tam zřítily. Již na předměstí bylo evidentní, že žádná budova zemětřesení neustála. Mrtví lidé leželi pod sutinami.  

Když jsme tu spoušť viděli, připadalo nám nemyslitelné, že by se někdo z budov dostal ven živý. Zamířili jsme k domu mého strýce, ale kvůli sutinám to bylo skoro nemožné. Dcera mého synovce, její sestra, jejich švagrové, naši příbuzní, všichni byli mrtví. Ti, co přežili, byli v šoku a nechápali, co se stalo.   

Viděli jsme ženu, která upadla do bezvědomí poté, co jí zemřela dcera. Úplně přišla o rozum. Mnoho rodičů muselo pohřbít své děti. Jiní leželi pod sutinami. Každá rodina přišla nejméně o jednoho ze svých blízkých. Trvá dlouho, než se podaří lidi dostat ven. K dispozici bylo jen velmi málo techniky, lidé se tak snažili ostatní zachránit svépomocí. Všichni, včetně mého manžela a našich přátel, se do pomoci v Jindires zapojili.

Týmy Lékařů bez hranic připravily stany, oblečení a sady s těmi nejzákladnějšími potřebami a odjely do Jindires. Pracovaly až do pozdních nočních hodin, já jsem bohužel pomoci nemohla. Byla sama s dětmi daleko od domova.   

Stále jsem v šoku. Nemohu se smířit s tím, co se stalo. Nedokážu se přimět k tomu, abych se vrátila domů. Manžel se mě snaží přesvědčit, protože spousta lidí se už vrátila, ale já nemám odvahu. Včera jsme byli v nemocnici. Navštívili jsme tam jednu dívku, která jako jediná z rodiny známých přežila. Vyprávěla nám, jak se shromáždili na jednom místě. Ona se svým bratrem zamířila ke dveřím. Jejich mladší sestra je následovala. Popisovala mi, jak na jejího otce spadla střecha a zabila ho. Její tatínek řekl poslední slova a zemřel. „Když dům padal, moje sestra přistála pode mnou. Udusila se kvůli mně,” plakala. „Moje sestra Tala se kvůli mně udusila. Křičela na mě, abych se odtáhla, ale nemohla jsem. Ležely na mně sutiny.“ Trosky spadly i na jejího bratra a amputovaly mu nohu. Dívka měla obě nohy zlomené.  

Jediné, co teď všechny zajímá, je záchrana lidí zpod sutin. Zoufale ale potřebujeme buldozery a těžkou techniku, jinak to nebude možné. Navíc je velmi chladno a deštivo. Lidé přišli o oblečení i peníze a nemohou si dovolit ani topení či najít přístřeší. Domy jsou po zemětřesení zničené a rodiny teď přespávají v mešitách, školách a dalších dočasných přístřešcích. Organizace sice v terénu nepřetržitě pracují, ale potřeby jsou tak obrovské, že na to nestačí. Pokud nedojde k větší intervenci, nebude možné je dostatečně pokrýt.  

Probíhají sbírky potravin, matrací, přikrývek a topných materiálů. Nejvíce práce odvedou místní organizace a jednotlivci. Lidé, kteří přišli o své domovy, našli útočiště u příbuzných. Ostatní se uchýlili do stanů nebo jim střechu nad hlavou poskytli cizí lidé.