Stejně tvrdohlavý jako já

Britská zdravotní sestra Johanna Bosowski vedla novorozenecké oddělení v naší nemocnici v jihosúdánském Agoku. Podaří se jí kromě miminek postarat i o pětiletého chlapce s tetanem?

Zvláštností našeho novorozeneckého oddělení je to, že kromě nemocných dětí mladších dvou měsíců přijímá bez ohledu na věk i pacienty s tetanem.

Než jsem tady začala pracovat, připravovali mě na to, že se na novorozeneckém oddělení budu starat i o dospělé. Byla jsem z toho zmatená. Ani vysvětlení, že novorozenecké oddělení je nejklidnější místo v nemocnici, mi nedávalo moc smysl.

Myslela jsem si, že novorozenecké oddělení bude hlučné místo, kde budou miminka pořád plakat. Tak to ale není. Většina dětí je tak maličká, že když pláčí, což není často, zní to spíš jako mňoukání koťat.

I tak pro mě jako dětskou sestru byla představa péče o kriticky nemocného dospělého zvláštní. Ale že bych se vedle toho starala i o maličké děti bylo ještě zvláštnější.

Zlomí i kost

Můj první pacient s tetanem nakonec nebyl dospělý, ale malý pětiletý chlapec. Nikdy předtím jsem nikoho s tetanem neviděla (většina obyvatel Británie má to štěstí, že je proti němu očkovaná), ale o této strašné nemoci jsem četla.

Pacienty ochromují silné a neuvěřitelně bolestivé svalové křeče, které způsobují obličejové grimasy a svíjení. Tetanus zasahuje nejenom svalstvo ovládané vůlí, ale svaly, které vůlí ovládat nelze. Může tak narušit běžný průběh dýchání a polykání, takže hrozí, že se pacient utopí ve vlastních slinách.

Svalové křeče mohou být tak intenzivní, že zlomí i kost. Zejména páteř je v ohrožení, protože ji obklopují silné zádové svaly. A jako kdyby tohle všechno nestačilo, nejhorší na tom je, že i když se může zdát, že pacient je v křeči a nevnímá celou dobu je při vědomí.

Tma a ticho

Chlapce k nám přivezli i s jeho matkou.  Okamžitě jsme je umístili do rohu oddělení, kde naši logistici narychlo postavili stan z dek. I nepatrný podnět může totiž spustit křeče, takže se snažíme pacienty s tetanem držet na co nejtmavším a nejtišším místě.  

Bohužel v tomto prostředí je pobyt v takovém stanu z tlustých vlněných dek hrozný sám o sobě. Když venkovní teploty dosahují až 40 stupňů, asi si umíte představit, jaké peklo je vevnitř.  

Když jsem do stanu šla poprvé, byla jsem nervózní z toho, co mě uvnitř čeká. Odhrnula jsem deku jen tolik, abych se mohla protáhnout dovnitř a do stanu nepronikly žádné zbytečné světlo ani zvuk. Hned mě zasáhla vlna obrovského vedra a ucítila jsem zápach potu, moči a strachu. 

Chlapcova matka rozsvítila malou baterku, abychom trochu viděly. Postupně jsem se ve tmě začala rozkoukávat. Moje obavy z toho, co uvidím, se naplnily. 

Křece 

Přede mnou ležel malý chlapec. Jeho vyděšené oči pozorovaly každý můj pohyb, ale s ostatními částmi těla nehýbal. Záda měl prohnutá, ruce sevřené v pěst, ústa zkřivená v úšklebku jako Joker a čelisti pevně semknuté. 

Když mě viděl přicházet, snažil se utéct, ale nemohl a stejně neměl kam. Začal plakat. Nebo křičet. Bylo těžké to rozpoznat. Cokoliv se snažil ze sebe vydat se proměnilo v kloktající, přiškrcený zvuk, jak mu hlava znovu a znovu škubala dozadu. 

Moc dobře jsem si uvědomovala, že i přes veškerou snahu chlapce moje přítomnost neutěšovala. Věděla jsem, že to, co jsem s sebou přinesla – silné léky na bolest a uvolnění svalů –snad zmírní jeho utrpení. Ale nemohla jsem mu to nijak vysvětlit. Pro vyděšeného pětiletého chlapce jsem byla jen další bledý cizinec, který mu přišel píchat jehly nebo dělat jiné ošklivé, nevysvětlitelné věci.  

Ta první návštěva mnou tak otřásla, že jsem se šla zeptat vedoucího lékaře, jestli má chlapec nějakou naději. Po tom, co jsem viděla, jsem mu moc šancí nedávala.  Dostala jsem vyhýbavou odpověď. Staral se předtím o čtyři pacienty s tetanem, dva přežili a dva zemřeli. Musíme udělat maximum, doufat, čekat a uvidíme.   

Nadlidský výkon 

Z pohledu ošetřovatelské péče bylo několik prvních dní velmi náročných. Tento malý chlapec potřeboval ošetření skoro každou hodinu, což je dost složité, když se máte zároveň starat i o spoustu malých miminek.  

A to ani nemluvím o stresu z toho, že životně důležité léky, které mu dáváte, mohou vyvolat dechový útlum, tedy zpomalení a v nejhorším případě i zastavení dechu. To by bylo stresující, i kdyby byl připojený na monitor na místě, kde bych na něho viděla. Ale tady jsme žádný monitor neměli a chlapec ležel vzadu na oddělení, ukrytý za zdí z tlustých dek. Prostě jsem musela věřit, že kdyby se v době mé nepřítomnosti cokoliv dělo, jeho matka by si toho všimla a včas mi to řekla. 

Během prvních dní se bohužel chlapec nezbavil ani strachu ze mě a ostatních členů týmu. Narozdíl od našich miminek byl už dost velký na to, aby kladl znatelný odpor, když něco nechtěl. Ale zároveň byl příliš malý na to, aby pochopil, že všechno, co děláme, bylo v jeho nejlepším zájmu.  

Nasogastrické sondy (hadičky, které se zavádí do nosohltanu a pak do žaludku – pozn. red.), nitrožilní kanyly – ty všechny vytrhával, což byl nadlidský výkon vzhledem k tomu, že ho svaly neposlouchaly. Síla jeho vůle mě ohromovala, ale i stresovala, protože pokaždé když se té nepříjemné věci zbavil, znamenalo to další trýznivý a vyčerpávající pokus mu ji znovu zavést. 

Zlepšení  

Časem se ale postupně začal jeho stav zlepšovat. Křeče celého těla, i když stále děsivé, se objevovaly trochu méně často. Uvolnila se mu čelist, takže si mohl aspoň trochu srozumitelně postěžovat své matce. 

Za několik dní jsme museli nasogastrické sondy vzdát. Vždycky vydržely jen chvilku, než se mu povedlo je vytáhnout. A matka mu pořád za našimi zády dávala mléko, protože měl hlad. 

Měl velké štěstí, že špatně načasovaná křeč mu neposlala mléko přímo do plic. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu – žádné další hadičky ani mléko, jenom hustá nutričně výživná pasta, se kterou ho matka mohla pomalu krmit a v případě nějakých problémů hned přestat.  

Nebylo to ideální, ale nějak to fungovalo. Po sedmi dnech se jeho stav zlepšil natolik, že se ho matka rozhodla vykoupat. Přinesla jsem plastovou vaničku pro miminka a dali jsme do ní trochu mýdlové vody. 

Vaničku jsme položili na zem u vchodu do stanu. Matka chlapci opatrně pomohla z postele. Povedlo se mu pomalu ohnout kolena, takže jsme ho mohli sesunout na dno vaničky. Záda a krk měl ale stále tak ztuhlé,  že s nimi nemohl vůbec hýbat. Chudák malý tam seděl a vypadal jako kříženec zombie z béčkového filmu a robota. Ruce měl vytrčené, záda narovnaná, obrázek nepohodlí samotného 

Ostatní matky na oddělení poprvé opravdu viděly tohoto chlapce, kterému se věnovala tak velká pozornost a který mohl za tolik hluku. Vedle zvědavých pohledů a šeptání ho ale i povzbuzovaly a podporovaly při první cestě ze tmy. 

Další den znovu vyšel ze stanu a několik hodin ležel na vedlejší prázdné posteli. Křečí už měl méně, ale pořád byl neuvěřitelně ztuhlý. 

Zdálo se, že extra vnější podněty při pobytu venku na něj už nepůsobily, takže následující den jsme konečně stan z dek zbourali. Byla jsem moc ráda, že zmizel, a ještě raději, že to znamenalo překonání nejhorší fáze chlapcovy nemoci. 

Hry 

I když mám svá miminka moc ráda, interakce s dětmi je něco, co mi v práci na neonatologii (narozdíl od pediatrie) moc chybí. Placáky, hra na jukanou a další rošťárny – to všechno při své práci využívám, ale nic z toho se nedá na novorozeneckém oddělení používat.  

Teď když jsem tu měla pětiletého chlapce, který už nebyl v kritickém stavu, chtěla jsem si  s ním hrát, hrát a hrát. Ale on mi pořád neodpustil naše předešlá setkání. Jednoduše řečeno NECHTĚL být můj kamarád. 

Byla jsem odhodlaná si ho získat. S jeho matkou jsem vycházela velmi dobře, takže jsem věděla, že se za mě přimlouvá. On ale nezlomně trval na své nedůvěře. 

Věci, které měl rád, jako sladké léčivé sirupy nebo nutriční pastu si ode mě bral jen zdráhavě (velký pokrok oproti dřívějšímu schovávání se) a vzdorovitě se při tom na mě díval, jako kdyby chtěl říct: „To vůbec nic neznamená.” Za to jsem ho měla ještě víc ráda. Zjevně byl stejně tvrdohlavý jako já. 

I když to z mého popisu možná tak nevypadá, tohle všechno jsem nedělala jen kvůli sobě. Děti se učí a rozvíjejí pomocí hry. Moc dobře jsem si uvědomovala, že toho malého chlapce dlouho sužovala nemoc, která mohla potencionálně ovlivnit jeho kognitivní vývoj (vývoj poznávacích funkcí jako myšlení nebo fantazie – pozn. red.).  

Navíc jsme nevěděli, jestli jeho nemoc nebude mít dlouhodobé nejen psychické, ale i fyzické následky. Teď opravdu potřeboval rozpohybovat ty ztuhlé a ztvrdlé klouby.  Jak to udělat lépe než pomocí hry? 

Poslední důvod byl sociální. Pětileté dítě obklopené jen dospělými a miminky se musí cítit neuvěřitelně osaměle a znuděně bez hraček, knížek nebo her.  

Spolupachatel 

Začala jsem si ho předcházet. Každé ráno při vizitě jsem mu vyrobila něco nového na hraní, což nebylo nic jednoduchého, protože potřebnými zdroji jsme opravdu neoplývali. 

První den jsem udělala slona z nafouknuté rukavice, další den jsem na rukavici nakreslila obličej ve stylu Simpsonů. Oba dva dny s velkou zvědavostí pozoroval, co dělám, ale odtáhnul se, když jsem mu je dávala.   

První den jsem mu slona nechala na posteli a odešla jsem. V odrazu skla okna jsem viděla, jak po něm skočil, jen jsem se otočila. Druhý den si ode mě nafouknutou rukavici opatrně vzal, ale odmítl se při tom na mě podívat. Spokojeně jsem pozorovala, jak si s oběma hračkami po zbytek dne hrál.  

Třetí den nebyl tak dobrý. Přišla jsem na oddělení a s potěšením jsem sledovala, jak s radostí třese s něčím malým, co zní skoro jako hudba. Nemohla jsem přijít na to, co to bylo. Odmítl mi předmět ukázat, rychle ho schoval za zády a u toho se mračil.  

Rozhodla jsem se nechat to být, Měla jsem radost, že byl tak vynalézavý a sám si našel něco na hraní. Až když si už třetí zaměstnanec stěžoval, že nefunguje sešívačka, mi došlo, že chlapec třásl s malou plastovou krabičkou, do které jsem dala naše svorky.  

Nejdřív mě napadlo předstírat, že se nic nestalo, a nechat ho být. Pak jsem si ale uvědomila, že bez svorek by nefungoval náš systém vedení lékařských zpráv. A navíc moji spolupracovníci už také zjistili, s čím si chlapec hrál, a vůbec se jim to nelíbilo. 

Teď když o tom věděli, nemohla jsem dovolit stát se spolupachatelem v takovém plýtvání materiálem, a věděla jsem, že matka by mu vynadala, že si vzal něco cizího. Tak jsem rychle našla podobnou krabičku a naznačila mu, že ji vyměním za tu jeho. Byla jsem spokojená, že mi v tu chvíli důvěřoval dost na to, aby poslechl. 

Zlepšení vztahů však nemělo dlouhého trvání, protože brzy zjistil, že náhradní krabička nevydává žádný zvuk. Vůbec si ale nestěžoval. Asi věděl, že by měl kvůli svorkám problém. A tak jsme se jen těsně vyhli aféře „staple-gate“ (staple je v angličtině svorka – pozn. red.). 

Další den jsem usilovně přemýšlela, co nového bych mu mohla vyrobit. Nakonec jsem znovu nakreslila obličej na nafouknutou rukavici tak jako pár dní předtím. Tentokrát jsem ale ještě našla starý papír, který jsem stočila, přeložila, přilepila, a vytvořila tak k obličeji i papírové tělo.  

Matky na oddělení to hodně pobavilo, hlavně když se ukázalo, že postava je skoro stejně velká jako chlapec. V tu dobu už byl dost silný na to, aby mohl chodit po oddělení, ale nohy měl pořád ztuhlé, takže vypadal jako nervózní voják (nebo jako někdo z Monty Python). 

Když se nemotorně pohyboval po oddělení, v ruce svíral svojí novou hračkou a obličej z nafouklé rukavice skákal ze strany na stranu, nemohla jsem se ubrátit intenzivnímu pocitu radosti, že jsme se dostali tak daleko. Milióny mil od našeho prvního setkání ve stanu a těch ostatních dní naplněných stresem a obavami, že se bude dusit nebo přestane dýchat.  

Všechno nakonec dobře dopadlo 

Den poté jsme se museli rozloučit. Pořád byl docela ztuhlý, ale už jsme mu nedávali žádné léky. Jeho tělo se bude zotavovat samo, jak nejlépe bude umět. Nebyl už žádný důvod, proč bychom ho měli držet daleko od domova (a jeho matku daleko od jejích dalších dětí).  

Když jsem seděla u stolu a sepisovala předávací dokumenty, ucítila jsem, že u mě někdo stojí. Pomalu jsem otočila hlavu a byl to on, kousek od mého lokte. Zvědavě sledoval, jak píšu. Bylo to poprvé, kdy za mnou dobrovolně přišel tak blízko. 

Opatrně a pomalu jsem posunula pero a kousek papíru na kraj stolu. Když svými ztuhlými prsty pero vzal a začal čmárat na papír, povzbudivě jsem na něj kývla. Za několik minut mi dovolil, abych mu pomohla do židle vedle mě. Strávili jsme takhle společně půl hodiny, bok po boku, oba ponořeni do své práce. 

Pár lidí na oddělení si dělalo legraci, že jsem našla nového asistenta na papírovaní. Jeho matka byla ráda, že se zabavil, když balila věci na dlouhou cestou domů.

Nevím, jestli pochopil, že ten den odchází, nebo mu prostě bylo líp a už se nebál, že mu budu dělat něco nepříjemného.  Každopádně jsem moc ráda, že jsme ten čas strávili společně. Měli jsme tak možnost dát nepříjemné věci z minulosti stranou a uvědomit si, že všechno nakonec dobře dopadlo.

Tento blog původně vyšel v roce 2016.