Střelné rány, kodrcavé cesty a netopýři v posteli

Britská lékařka Bethany Sampson je na cestě do jihosúdánského Pieri, kde se naši zdravotníci připravují na hromadná neštěstí... 

Stojím vedle nemocniční brány pro auta a sleduji přípravy na odjezd: nakládají se tašky a probíhají poslední kontroly. 

Mám mokrou pracovní bundu a pomalu mi vlhne i tričko. Musela jsem ji dnes ráno vyprat, abych z ní dostala krev, a ještě neuschla. Od tří hodin ráno jsem kolegům v porodnici pomáhala u pacientky se závažným krvácením po porodu. 

Trochu bundu vyklepám. Je pořád chládek, ale jak slunce stoupá, bude brzy hrozné horko. Bunda mi uschne ani ne za půl hodiny. 

Poprvé letos jedeme na noc na kliniku v Pieri, asi 58 kilometrů a 3 hodiny cesty na jih od naší hlavní nemocnice v Lankienu. 

Absolvujeme schůzku k naší cestě. Počítáme se vším, co by se mohlo stát. Mám s sebou lékařskou tašku s vybavením pro stabilizaci někoho se závažnou nemocí nebo vážným zraněním. 

Nakonec je všechno připraveno a vyrážíme pryč z Lankienu, směrem na venkov. 

Cesta jde hladce. V autě se kodrcáme nahoru a dolů na prašné cestě či ze strany na stranu, když přejíždíme vyschlé říční toky. Jediná dramatická událost je zvracení našeho kolegy asi po půl hodině jízdy. 

Plná života 

Když letíte nad místní krajinou, připadá vám téměř opuštěná. Hustá buš s bažinami, kde zůstala voda po velkých záplavách období dešťů. Když se ale přiblížíte, je plná života. 

Ozývá se skřípění brzd, jak se prodíráme trnitými větvemi, které odírají barvu z obou stran auta. Pak se ocitneme na otevřené mýtině s ohromujícím stromem. Má temně červenou kůru a jasně žluté, malé květy. Překvapíme hejno drobných bílých motýlů, které naráz vzlétne do vzduchu a rozptýlí se ve slunečním svitu. 

Tukulu je místní stavba z hlíny s doškovou střechou. Míjíme několik větších tukulů pro dobytek a další menší s ozdobnými vchody, kde žijí rodiny. 

Bandy dětí vyběhnou ven a peláší za našimi auty. Jeden z našich zkušených místních kolegů, David, který jede pomoci s tesařinou a opravami, mi říká, že otepi, z nichž se kouří a jež mají děti s sebou, znamenají, že se dnes vydávají na lov včel a sběr medu. 

Plány v Pieri 

Cesta nás vede množstvím dalších obydlených míst, než se konečně dostaneme do Pieri. Jsme rádi, že můžeme vystoupit, protáhnout se a nadechnout se o trochu méně prašného vzduchu. 

Tým v Pieri nás už čeká. Pustí se do práce, nosí čaj a něco k jídlu a potvrzuje plány na zbytek dne. 

Naši komunitní pracovníci se odpoledne vydají na vesnické kliniky. Tesaři opraví strop oddělení. A já zůstanu tady v Pieri, abych kolegům pomohla s krizovým plánem pro případ, že budou muset ošetřit velký počet zraněných, čemuž se jinak říká hromadné neštěstí. 

Během období sucha často vypukají boje mezi různými skupinami a mladí muži se mnohem častěji pokouší ukrást dobytek. Jen loni bylo naše zařízení tak přeplněné, že někteří zranění museli spát venku. Běžně jste mohli vídat vrtulník, jak létá sem a tam a nabírá vážně raněné pacienty, kteří potřebují operaci. 

Týmová práce 

Místní tým neuvěřitelně tvrdě pracuje a je své práci oddaný. I když mají omezené zásoby a vybavení a míří k nim velký počet pacientů z okolí, zvládají poskytnout širokou péči. Zahrnuje to poraněné pacienty i ty s chronickými chorobami, jako je vysoký krevní tlak nebo záněty, které mohou být vážné. 

Je hezké strávit nějaký čas úzkou spoluprací. Většina našeho kontaktu se omezuje na hovory přes satelitní telefon, který má svou hlavu. Voláme si, když kolegové potřebují poradit se závažnými nebo komplikovanými případy či zařídit převoz pacientů letadlem, případně vrtulníkem kvůli operaci a krizové péči. 

Bavíme se a přichází nový pacient: dvouletá dívka v pokročilém stadiu malárie.  

Kolegové se rychle pustí do práce, podávají jí glukózu, rehydratační roztok a léky na malárii. Její matka ji během toho pevně drží. 

Bethany Sampson se svými kolegy.

Netopýři 

Je večer, sedíme a upíjíme chladný nápoj z trhu. Díváme se na ptáky, jak se usazují v hnízdech na stromech, a na vycházející hvězdy. Není tu žádná elektřina, žádný signál ani internet. Cítím se v klidu a míru. 

Jdu do pokoje, kde přespáváme, a vyděsím netopýry. Vyletí z pod postele, kde spali, ke stropu. 

Usínám a vzpomínám si, že mě varovali, ať si dám prostěradlo na vrch své moskytiéry, aby mě v noci neotravovali netopýři... ale už jsem příliš unavená, abych vstala. Budu to muset risknout. 

Pohotovost 

Sotva zavřu oči, když v tom přijde vedoucí, aby mi oznámil, že máme pohotovost. 

Očekáváme pacienty z blízkého okolí, kde se bojuje. Někdo dopředu zavolal, aby nám sdělil, že jsou na cestě. Že jsou pravděpodobně ve vážném stavu a nevíme přesně, kolik jich je. I tak to bude trvat několik hodin, než k nám po nerovných cestách dorazí. 

Okolo půlnoci se ozve rádio: zranění jsou tady. 

Zdravotníci ve službě přesunují pacienty dovnitř a já se přidávám k malému týmu v ordinaci. Nachází se tam dva pacienti: jeden se střelnou ránou ve stehně a druhý v břiše. Kolegové rychle zaznamenají fyziologické funkce a zhodnotí stav zranění. 

Máme jednu baterku. Obvazuji zranění a zjišťuji, že mohu použít obě ruce, když se nakloním se svým svítícím telefonem v kapse bundy (není tu elektřina, vzpomínáte?). 

Naštěstí jsou oba pacienti relativně stabilní. Střelné rány minuly nejdůležitější orgány. Hospitalizujeme je, podáváme jim nitrožilně antibiotika a tekutiny. Jejich příbuzní nervózně postávají u postelí, kde leží. 

Nechávám zdravotníky ve službě, ať se o ně postarají, a mířím zpátky do postele, abych se ještě pár hodin vyspala. 

Základna Lékařů bez hranic v Pieri.

Návrat 

Ráno se umyji studenou vodou z kyblíku a trochu nasnídám, než se přidám k týmu, začnu denní práci a půjdeme na vizitu. 

Poraněným pacientům se daří dobře, i když se obávám o toho se střelnou ranou v břiše. Oběma mužům ze včerejška zajišťujeme urgentní převoz letadlem na operaci. 

Po obědě je načase, abychom se vydali zpět do Lankienu. Musíme se vrátit před setměním. 

Chystáme se na cestu a míjím dívenku s malárií. Sedí a šťastně uzobává ze sušenky, kterou jí dal její bratr. Pravděpodobně se úplně zotaví.  

Pak znovu jedeme a kodrcáme se zpět na sever. Za sebou necháváme stopu prachu. 

V půli jízdy téměř vyskočím z kůže, když uslyším hlasitý zvuk zpoza mého sedadla. Podívám se dolů a zírá na mě obrovská slepice. 

Chlapi se mohou smíchy potrhat a smějí se dál, když já i ubohá slepice vykvikneme, když přejíždíme větší hrboly. David mě pyšně informuje, že slepici koupil on a že bude výtečná. 

Jsme zpátky, úplně pokrytí prachem, ale celá cesta byla úspěšná a snad první z mnoha. Snažíme se podpořit naše vzdálená pracoviště, než přijdou deště a silnice budou znovu neprůjezdné. 

Náš odborník na vodu a sanitaci trvá na tom, že se musím osprchovat, než se půjdu do kuchyně najíst. Musím si vyprat i bundu, aby byla čistá a připravená na další den. 

Zachraňte život v Jižním Súdánu

DARUJTE