Tati, prosím tě, neumírej

Ve válce na Ukrajině nejsou ušetřeni ani civilisté. Důkazem jsou zranění i osudy našich pacientů, které převážíme do bezpečí speciálním vlakem. Jednou z nich byla 30letá žena, přeživší bojů ve městě Mariupol. Toto je její svědectví. 

Pocházíme z Mariupolu. Ve válce jsme si toho hodně vytrpěli. Když došlo k výbuchu poblíž našeho bytu, rozhodli jsme se přestěhovat k manželovým rodičům. Bydlí v jednopatrovém domě. Zůstali jsme tam několik týdnů.

Můj muž je policista. Když se začaly šířit zvěsti „čistkách“, které polovojenské skupiny chystaly na válečné veterány a policisty, rozhodli jsme se město opustit. Trvalo nám téměř týden, než jsme z Mariupolu odjeli. Bylo obtížné dostat se z levého břehu města, protože skoro všechny mosty byly zničeny. Zůstal jen jeden.

V autě nás jelo pět – manžel, syn, manželova sestra s tříletou dcerou a já. Moje švagrová k nám zrovna přijela na návštěvu z Kyjeva. Auto bylo plné našich tašek a osobních věcí. Měli jsme jen to jedno auto, takže jsme nemohli vzít rodiče s sebou. Jednoduše jsme neměli dost místa.

Na okna jsme dali nápisy upozorňující na to, že v autě jsou děti. Také jsme ze starého oblečení vyrobili bílou vlajku. Kusy bílé látky jsme přivázali i na boční zrcátka, aby bylo jasné, že jsme civilisté.

Pak začali střílet na nás

Když jsme dojeli do centra města, uslyšeli jsme výbuchy. Viděli jsme muže ležícího na zemi, nohy měl odtržené od trupu. Křičel o pomoc a snažil se doplazit k našemu autu, ale nemohli jsme zastavit. Museli jsme pokračovat dál. Ostřelovali město. A pak začali střílet na nás.

Nejdřív jsem si myslela, že se zaměří na pneumatiky. Slyšela jsem o tom, že na ně střílí, aby zabránili lidem odjet. Ale pak jsem si uvědomila, že míří na okna, hlavně na sedadlo spolujezdce. Můj manžel křičel, ať se všichni schováme. Snažila jsem se zakrýt si hlavu taškami a notebookem. Všechno se seběhlo tak rychle.

Auto narazilo do něčeho kovového a zastavilo se. Tehdy nastaly ty nejhorší chvíle. Pomalu jsem otočila hlavu doleva, směrem k manželovi. Džíny měl pokryté krví. Pohlédla jsem ještě o kousek výš. I triko měl od krve. Když jsem se nakonec odvážila podívat se mu do obličeje, viděla jsem, že na celé levé straně hlavy byla krev.

Nejdřív jsem si myslela, že ho střelili do hlavy a že je mrtvý. Potom jsem zjistila, že je stále naživu, ale má vážně poraněné oko. Děti začaly jedno po druhém plakat a vzlykat. Můj syn volal: „Tati, prosím tě, neumírej.“

Pak najednou střelba úplně ustala. Bylo jen ticho. Nevěděla jsem, co se v autě děje. Neviděla jsem na děti ani na manželovu sestru. Netušila jsem, jestli jsou naživu. Všude byl nepořádek, tašky byly úplně zničené, po celém autě rozházené naše věci. Přední okno bylo rozbité a všude leželo sklo.

Začala jsem panikařit. Vyskočila jsem ven a křičela jsem: „V autě jsou děti. Jak můžete střílet na děti?!“ Pak jsem volala o pomoc: „Můj manžel umírá.“ Ale nikdo neodpověděl. Bylo jen ticho.

Bála jsem se, že nás zastřelí, když nepojedeme dál. Ale také jsem věděla, že musím nějak zastavit krvácení. Vzala jsem s sebou lékárničku, kterou střelba naštěstí nezničila. Ležela pořád dole u mých nohou, jediná nepoškozená věc v celém autě. Manželovi jsem dala obvaz k zastavení krvácení a na oko jsem mu přitiskla tampón. Pak jsem zkontrolovala, jestli jsou všichni ostatní naživu.

Zašili mu střepiny do oka

Když jsme dorazili do jediné fungující nemocnice v celém městě v 17. okrsku, měli operační sál, ale žádné specializované chirurgy. Dva lékaři ve službě říkali, že pracují v podstatě nepřetržitě od 24. února. Poslali mého manžela na oční oddělení.

Kvůli výpadku proudu ve městě nemohli operovat, takže mu jen sešili horní a dolní oční víčko. Víc pro něj udělat nemohli. V nemocnici nám dali dvě lůžka. Manžel v noci zvracel krev. Ostatní se snažili spát, ale byla to strašná noc. Ráno jsme před nemocnicí viděli autobusy, které jezdily do Volodarsku.

Ve Volodarsku nebyli žádní lékaři ani nemocnice. Jen dobrovolníci rozdávali léky proti bolesti a obvazy. Strávili jsme dva dny v tamní umělecké škole, kde manžel spal na dřevěných paletách a my seděli na stoličkách.

Dozvěděli jsme se, že jeden místní člověk vozí lidi za peníze do nedalekého většího města. Tam nás vysadil přímo u nemocnice. Na rentgenu jsme viděli, že manželův levý oční důlek je plný střepin a že mu je v Mariupolu jednoduše zašili do oka. Jeho stav se zhoršoval. Žádali jsme o operaci, ale ta nebyla možná. Pět dní jsme zůstali v místním kostele, kde nám dávali jídlo. Poprvé po měsíci a půl jsme měli teplou vodu.

Prvního dubna jsme odjeli. Kolegové mého manžela na nás čekali a odvezli ho přímo do nemocnice v Dnipru. Tam ho operovali a řekli mu, že měl velké štěstí, protože se infekce nerozšířila do mozku, i když byl na operaci až týden po poranění. Bude muset podstoupit další operaci, aby mu zrekonstruovali oční kost. Poté dostane oční protézu.

Druhý den jsme se všichni znovu sešli. V Dnipru jsme strávili měsíc a půl. Nyní jsme na cestě evakuačním vlakem do Lvova. Od vypuknutí války se stalo tolik věcí. Všechny slzy už jsem vyplakala. Teď se chci v životě posunout dál.

* Poprosila nás o zachování anonymity kvůli bezpečí svému a své rodiny.