Tisíce úmrtí na prahu Evropy nejsou náhoda

Při příležitosti Mezinárodního dne migrantů přibližuje Caroline Willemen, naše projektová koordinátorka v centrálním Středozemním moři, příběhy lidí na útěku – těch, co přežili, i těch, jejichž životy vyhasly.

Tady, na palubě naší pátrací a záchranné lodi Geo Barents, říkáme lidem zachráněným z moře „přeživší”. Z mnoha důvodů to není překvapivé označení. V centrálním Středomoří jsme proto, abychom zachraňovali životy. A lidé, které zachráníme, přežili opravdové nebezpečí – ztroskotání lodi. Hodně z nich překonalo dlouho cestu a zažilo násilí a zneužívání v Libyi i během jejich útěku.

Slovo „přeživší" vytane na mysli, když naše pátrací a záchranné týmy vytahují lidi z přeplněné lodi těsně před potopením. To slovo visí ve vzduchu, když se lidé dostanou na loď promáčení mořskou vodou a benzínem. Vystihuje zachráněné, kteří začínají zpracovávat to, co právě prožili.

Slovo „přeživší" nám také připomíná všechny ty, kteří svou cestu nepřežili.

Před pouhým měsícem našel náš tým z lodi Geo Barents na spodní palubě přeplněného dřevěného člunu těla deseti lidí, kteří se zřejmě udusili výpary z benzínu, když se snažili uprchnout z Libye. Pěti z nich nebylo ani 18 let. Je to jen 10 z více než 1 300 lidí, kteří letos při plavbě přes centrální Středomoří přišli o život nebo se pohřešují. O mnoho dalších úmrtích nevíme a seznam se stále rozšiřuje.

Tato úmrtí nejsou nehody, ale jsou přímým důsledkem politiky Evropské unie a jejích členských států, která chrání spíše hranice než lidi.

Od roku 2015 pracují naše týmy na palubě osmi pátracích a záchranných lodí na zmírnění nejhorších následků evropské migrační politiky v centrálním Středomoří. Na smrtícím úseku mezi Libyí a Evropou zachránily už více než 80 000 lidí. I po šesti letech zůstávají Lékaři bez hranic a další nevládní organizace na moři, protože lidské životy tam pořád vyhasínají v šokující míře, která je letos o 30 % vyšší než v roce 2020.

Na palubě lodi Geo Barents jsme i nadále svědky toho, jak pobřežní státy odmítají plnit své mezinárodní a námořní závazky a problém je přesouván vně evropských hranic.

V centrálním Středomoří stále nefunguje proaktivní, specializovaná a evropským státem vedená pátrací a záchranná činnost. Lodě v nouzi nadále naráží na ostudnou nečinnost a pasivitu, protože pobřežní státy nedokážou koordinovat a provádět záchranné operace. To se v centrálním Středomoří stalo pravidlem, navzdory prohlášení předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen, že „záchrana životů na moři není volitelná".

EU a její členské státy rovněž nadále poskytují libyjské pobřežní stráži miliony eur na financování, vybavení a výzvědnou službu, čímž jí usnadňují nezákonné zadržování a navracení lidí prchajících z Libye. Kvůli této podpoře libyjská pobřežní stráž v roce 2021 násilně vrátila do Libye více než 30 000 osob. Evropa sice financuje libyjské „pátrací a záchranné akce", ale záchranná operace může skončit pouze na bezpečném místě. Tím ale Libye není. Většina lidí se vrací do koloběhu svévolného zadržování, násilí a vykořisťování – tedy zneužívání, které může být podle OSN považováno za zločin proti lidskosti. Vzhledem k tomu, že neexistují bezpečné cesty, jak opustit Libyi, jsou lidé odsouzeni k tomuto koloběhu nebo k útěku přes moře.

Bohužel je jasné, že v Evropě se uplatňuje migrační politika na úkor lidských životů, lidských práv a lidské důstojnosti, ať už ve Středozemním moři nebo jinde.

Minulý měsíc se v řece Bug ve východním Polsku utopil Ahmad al-Hasan, devatenáctiletý muž ze syrského Aleppa, který se snažil přejít z Běloruska. Je jedním z několika uprchlíků a migrantů, kteří v poslední době pravděpodobně přišli o život v mrazivých lesích a řekách na hranicích mezi Běloruskem a Polskem.

V listopadu zemřelo nejméně 27 lidí, kteří se pokoušeli přeplavat Lamanšský průliv. Jde o největší počet obětí v těchto vodách za poslední roky.

V Řecku jsem pracovala s týmy Lékařů bez hranic poskytující pediatrickou a psychologickou péči lidem ze zemí, jako je Afghánistán, Konžská demokratická republika a Sýrie, kteří tráví měsíce nebo dokonce roky v přeplněných ostrovních přijímacích centrech. Moji kolegové se často nemohli věnovat traumatům pacientů z konfliktů, před kterými utekli, protože se museli zabývat přímými fyzickými a psychickými dopady otřesných životních podmínek a nejistoty v těchto centrech.

Začátkem tohoto roku označila evropská komisařka pro vnitřní záležitosti Ylva Johansson strašné podmínky, které v zimě na ostrově Lesbos musí snášet tisíce lidí, za „nešťastné". Na nebezpečných a nelidských podmínkách ve špatně vybavených přijímacích centrech, v mrazivých lesích nebo na cestě Středozemním mořem však není nic „nešťastného". To, co zažíváme na evropských hranicích, není humanitární krize, ale krize lidskosti. Jako Evropanka to nemůžu přijmout.

Víme, že riziko utonutí ani zadržení libyjskou pobřežní stráží neodradí lidi od pokusu o překonání Středozemního moře. Dlouho nezapomenu na mladíka, který měl na kousku kartonu zabaleném v několika vrstvách igelitu telefonní čísla svých rodičů, aby je někdo mohl informovat, kdyby se utopil. V paměti mi taky utkvěl malý chlapec cestující s otcem, který měl na ruce napsané kontaktní údaje své matky pro případ, že by jeho otec cestu nepřežil. Lidé budou z Libye utíkat tak dlouho, dokud tam budou trpět. I když budou vědět, že tím riskují své životy.

Jako lékaři, zdravotní sestry, psychologové, kulturní mediátoři a námořní záchranáři jsme solidární s těmi, kdo přežili, a se všemi lidmi, kteří hledají bezpečí, ochranu a stabilitu. I nadále zůstáváme na nejsmrtelnější uprchlické trase světa ve snaze zastavit tisíce úmrtí, kterým lze každý rok zabránit. Víc však tváří v tvář bezcitným migračním politikám a záměrnému systému zadržování a nucených návratů dělat nemůžeme.

Evropská unie a evropské státy musí na evropských hranicích upřednostnit lidský život a důstojnost. Lidé už trpěli dost.