Ukrajina: podruhé vysídlený a znovu na cestě

Když 24. února v Kyjevě začalo svítat, probudily mě výbuchy a houkání sirén. Byl jsem schovaný ve svém malém bytě ve městě a úzkostí mně bylo až špatně.

Hned jsem věděl, že od té chvíle život můj i mnoha dalších lidí už nikdy nebude stejný. Právě se stalo něco, co se nedá vrátit zpátky. Záblesk naděje, který mnozí z nás udržovali při životě navzdory rostoucímu strachu z blížící se války, byl násilně zadušen.

Vyrostl jsem uprostřed nížin a uhelných výsypek na území dnešní východní Ukrajiny. Ve třípokojovém bytě naše velká rodina strávila mnoho večerů plných smíchu nad saláty Olivier a borščem. Po studiu na mezinárodní jazykové škole v Horlivce jsem z Ukrajiny odjel do Spojených států. Láska k rodině mě ale nakonec vrátila zpátky do rodné vlasti.

V roce 2014 vypukla válka a já jsem se musel přestěhovat do Kyjeva, kde jsem se zaregistroval jako „vnitřně vysídlená osoba". Ve městě jsem se pomalu zabydlel, pracoval jsem pro organizace občanské společnosti a později jsem se stal aktivním členem globální koalice pro boj s chudobou. Nakonec jsem se dostal k Lékařům bez hranic. Ti usilovali o zlepšení přístupu ke zdravotní péči na východní Ukrajině. To pro mě byla příležitost udržet si vazby na region, ke kterému jsem měl hluboký vztah, i když jsem pořád žil v Kyjevě.

Tragédie východní Ukrajiny nyní postihla celou zemi. V extrémně krátké době musely miliony lidí opustit své domovy. Mnoho z nich je vysídleno v rámci Ukrajiny a přibližně dva miliony lidí uprchlo do sousedních zemí. Vidím je všude okolo sebe.

A nyní je válka zpět. Tentokrát je ale krutější a brutálnější a má sílu, která, jak se obávám, nás všechny poznamená.

Jsem znovu vysídlený. Když válka tvrdě zasáhla Kyjev a začaly intenzivní letecké údery a pouliční boje, přijal jsem bolestné rozhodnutí odejít. Nejprve jsem ale ve městě zůstal, i když z něj od prvního dne války prchaly statisíce lidí. Několik dní jsem slyšel jen pronikavé zvuky ostřelování, raket a dělostřelectva. Pak mi jednoho dne zavolali kolegové, že z Kyjeva brzy odjede jeden z posledních humanitárních konvojů. Zpanikařil jsem. Měl jsem pocit, jako by z města vyprchal veškerý život. Ve spěchu jsem si do tašky zabalil pár kusů oblečení, popadl nejdůležitější dokumenty, vzal auto a z Kyjeva jsem odjel.

Teď jsem na cestě, nepatrná tečka v obrovském, nekonečném zástupu lidí, kteří prchají na západní Ukrajinu. Cítím se ztracený a dezorientovaný, mám vztek na tuto strašlivou válku a jsem zděšený z toho nesmyslného utrpení, které lidi prožívají. Mám obavy z toho, co přijde.

I tak mám ale velké štěstí v porovnání s mnoha mými kolegy na východní Ukrajině, kteří teď prožívají peklo. Obléhání Mariupolu mě naplňuje vztekem, Volnovacha je město duchů sužované ostřelováním. Školy, nemocnice a domy jsou poškozené. Veškerý pokrok dosažený na východní Ukrajině od války v roce 2014 přišel vniveč.

V poslední době se východní Ukrajina snažila upevnit své instituce a posílit veřejné služby. Dokonce i humanitární organizace přešly od poskytování humanitární pomoci k té rozvojové. Lékaři bez hranic se přesunuli od přímého poskytování lékařské péče k podpoře místního zdravotnictví. Podporovali jsme také síť místních zdravotníků, aby mohli pomáhat lidem žijícím v odlehlých vesnicích (převážně vyššího věku) získat rychlou diagnózu, léčbu nebo léky.

Situace se ale dramaticky změnila a já už dál nemůžu pokračovat v práci, kterou jsem pro Lékaře bez hranic vykonával. Mnoho mých kolegů je na tom stejně. Přesto i v těch nejtěžších podmínkách tvrdě pracují, aby mohli poskytovat neodkladnou lékařskou pomoc.

Chtěl bych pomáhat víc. Ocitl jsem se však ve víru událostí, kdy se kolem mě zhroutily obvyklé životní jistoty. Bude zapotřebí velké houževnatosti, abychom se vzpamatovali z té obrovské pohromy, která nás zasáhla.

Alexander (jméno bylo změněno), pracovník Lékařů bez hranic na Ukrajině