Už se nemůžu našim pacientům ani podívat do očí

Tisíce žadatelů o azyl, kteří uprchli před násilím a nestabilitou, jsou nyní zadržováni v otřesných podmínkách v táboře Moria na řeckém ostrově Lesbos. Koordinátorka komunikací Anna Pantelia se setkala se třemi matkami, které se uvězněné v Morii snaží pečovat o své děti s chronickými zdravotními problémy.

Po téměř čtyřech letech humanitární práce v Evropě jsem pochopila, že humanitární pomoc je jen kapka v moři, pokud politici nechtějí nic změnit.

V roce 2015 jsem byla studentkou magisterského oboru z Řecka a ctižádostivá fotoreportérka. Své schopnosti jsem chtěla využít k tomu, abych dala hlas těm, kteří nemohli promluvit nebo se o ně nikdo nezajímal. Těm, kteří zažili násilí, válku či terorismus a uprchli před nimi.

Nebyla jsem ale připravená na rozsah humanitární krize, která se právě objevila na prahu Evropy, v mé vlastní zemi.

Zoufalství

Během posledních pěti let jsem pracovala v mnoha uprchlických táborech v Řecku. Současná situace na řeckých ostrovech se ale vymkla kontrole.

V příšerných podmínkách tam je dlouhé měsíce zadržováno více než 42 000 lidí, kteří čekají na vyřízení žádosti o azyl. O tom, co se v Morii děje, se teď dobře ví díky tisícům článků a fotografií médií a neziskových organizací, které Moriu navštívili.

Míru zoufalství lidí uvězněných v Morii — těch, kteří se snaží jen přežít, často bez elektřiny a nyní i téměř bez pitné vody — však nelze snadno vyjádřit slovy nebo fotografiemi.

Dohoda mezi EU a Tureckem

Nepředstavitelné utrpení tisíců lidí v Řecku je jednoduše politické rozhodnutí.

Toto rozhodnutí přijalo v roce 2016 všech 28 členských států Evropské unie, když podepsaly takzvanou „dohodu EU—Turecko”.

Od toho okamžiku se řecké ostrovy staly vězením pod širým nebem pro tisíce lidí, kteří jsou trestáni za to, že hledají bezpečí, což má být „trestný čin.“

Matky v Morii

Před několika týdny jsem mluvila s matkami, jejichž děti trpí komplexními a chronickými nemocemi, jako jsou cukrovka, poškození mozku nebo srdeční porucha. S matkami, které nemůžou žít jinde než v táboře Moria na ostrově Lesbos.

Nejdřív jsem mluvila se Šamsejou, jejíž šestiletá dcera Zahra trpí autismem.

Šamseje je pouhých 27 let a naléhavě potřebuje pomoc. Zahra kvůli své nemoci není nikdy v klidu: neustále se hýbe, křičí a bouchá se o kovové přepážky vymezující tři metry čtvereční životního prostoru tříčlenné rodiny.Šamseja s dcerou Zahrou trpící autismem žijí v táboře Moria na ostrově Lesbos.

„Moji sousedé se na mě často zlobí, protože Zahra je dost hlučná, ale já s tím nemůžu nic dělat, chová se tak kvůli své poruše,“ říká Šamseja a slzy jí přitom stékají po tváři.

„Často během noci trpí záchvaty. Není tady nikdo, kdo by nám pomohl. Chci jen najít místo, kde si Zahra bude moci hrát jako ostatní děti, a specializovaného lékaře, který by ji vyšetřil.”

Omezení zdravotní péče

Na ostrově Lesbos není žádný specialista na autismus; jediná možnost, jak zlepšit stav Zahry, je nalézt odborníka a přijmout ji v nějaké velké nemocnici na pevnině.

Řecká vláda nejenže přehlíží Zahru a nejméně dalších 140 dětí na Lesbu s chronickými a komplexními zdravotními problémy, ale také úmyslně brání jejich přístupu i jen k základní lékařské péči, očkování a lékům.

Gul* je další matka bojující za své dítě, tříletého Mohameda, který trpí mozkovou poruchou.  

Gul* a její rodina žijí ve stanu v olivovém háji bez elektřiny a topení.

„Lékař mi řekl, že mám dbát na jeho hygienu. My ale žijeme jen v malé časti stanu a když prší, všude je bahno, “ vypráví mi Gul.

„Nemáme elektřinu ani topení, takže Mohameda myji jen jednou za dva týdny.

„Moria ne dobré”

A stejně špatná je situace Raido*. Ta se po třech měsících pobytu v Morii se svým zcela ochrnutým synem Abdulem a dalšími třemi dětmi přestěhovala do nedalekého bytu.

Hlas Raido je jasný a silný, ale snaží se zadržovat pláč.

„Jsem osamělá matka s nemocným dítětem, které neumí stát ani sedět a nemůže se vůbec hýbat,” říká mi zlomeným hlasem.

„Další moje tři děti se o sebe musí postarat samy, protože já neustále musím být se svým nemocným synem.”

Chvíle štěstí, kterou sdílí Raido se svým ochrnutým synem Abdulem.

Abdul může hýbat pouze očima a obličejovými svaly. Trpí také opožděným vývojem a mluví nezřetelně, přesto velmi dobře rozumím, když říká, že „Moria ne dobré”.

Je těžké v noci spát

Je těžké uvěřit, že za pět let tzv. evropské uprchlické krize nebyly řecká vláda ani Evropská unie schopny zajistit elektřinu, topení a dostatek vody pro rodiny, jako je tato.

Je těžké v noci spát, když víte, že několik kilometrů od vás nemohou děti jako Zahra a Mohamed usnout, protože jsou nemocné, prochladlé a vyděšené.

Je těžké dozvídat se o příbězích lidí, kteří uprchli před válkou a mučením a přeplavili se přes moře jen proto, aby je v Morii někdo ubodal k smrti.

Je těžké číst si zprávy na WhatsAppu a vědět, že žena, se kterou jste si několikrát povídaly v jejím stanu v Morii, vám na zprávu už nikdy neodpoví, protože uhořela, když se snažila zatopit a zahřát svou rodinu.

Je těžké být svědkem takové míry utrpení ve vlastní zemi — tady v Evropě, kde mezi základní hodnoty má patřit svoboda, demokracie, rovnost a úcta k lidské důstojnosti a lidským právům.

Bohužel v dnešní Evropě tyto hodnoty uznáváme jen selektivně.

Stydím se

Jako občanka Řecka a Evropské unie se hluboce stydím za bolest, kterou moje země a Evropská unie úmyslně působí Šamseje, Gul, Raido a tisícům dalších matek, které sem přijely v naději na lepší život.

Nemůžu se jim už vůbec podívat do očí. Vím, že jsme v jejich případě selhali.

27. února 2020

* Jména pacientů byla změněna pro ochranu jejich soukromí.

Lékaři bez hranic poskytují lidem na útěku lékařskou a psychologickou péči a dodávají jim nezbytné potřeby jako vodu, deky nebo palivo na topení.

I VY MŮŽETE POMOCI NÁKUPEM V NEMOCNICI BEZ HRANIC