V pasti mezi Evropou a covidem-19

Na okraji Evropy se tisíce uprchlíků a migrantů cítí opuštěně, bez ochrany a ve velkém ohrožení covidem-19. Dora Vangi ve svém blogu píše o nadějích i obavách jedné mladé syrské rodiny, která byla zadržována v táboře Vathy na ostrově Samos. 

Poslední čtyři roky pracuji v oblasti médií a komunikace a snažím se zvýšit povědomí o těžké situaci uprchlíků, žadatelů o azyl a lidí zasažených humanitárními krizemi především na Blízkém východě a v Řecku. 

Obvykle dělám rozhovory s lidmi, píšu o jejich problémech a útrapách, abych vynesla na světlo velké katastrofy naší doby a zasadila se o změnu. Ale dnes, po téměř roce práce pro Lékaře bez hranic v Řecku, cítím, že mi opět došla slova. 

Noc, kdy vypukl požár 

Sedím na šedé dece v malém zeleném stanu na Samosu v části tábora Vathy, kterou nedávno zasáhl požár. Zápach ze spáleného dřeva a roztaveného plastu se mísí s pachem odpadků, které se hromadí za chatrným stanem. 

Tady v současnosti se svým manželem a dětmi žije Šaza, mladá žena ze Sýrie. Jejich předchozí provizorní přístřeší zničil požár, který v táboře Vathy vypukl na konci dubna 2020. Šaze je 24 let, má osmiletého a tříletého syna. Čeká třetí dítě, je v devátém měsíci těhotenství. 

Večer, kdy požár vypukl, byla rodina nahoře v horách na procházce, kde se podle tradice ramadánu chystala ukončit půst prvním jídlem dne hned po západu slunce. 

„Díky bohu, že jsme tam nebyli, když začalo hořet,“ říká mi. „Byla jsem tak vyděšená, že jsem celou noc plakala. O všechno jsme přišli, náš jediný přístřešek byl zničen. Moje děti zranily kusy skla a plastů, které se do vzduchu dostaly výbuchem plynu. Krvácely a já jen volala o pomoc. Byla to noc plná chaosu.“ 

Ukazuje mi jizvy na rukou svého tříletého chlapce, který se od ní během našeho rozhovoru ani na vteřinu nehne. Šaza se snaží zadržet slzy. 

Evropa byla naše jediná naděje 

„Když jsem před téměř šesti měsíci přijela na Samos, byla jsem úplně v šoku,“ pokračuje Šaza. „Evropa byla naše jediná naděje. Vůbec jsem netušila, že to bude vypadat takhle. Dnes jsme tady s našimi dětmi, čekáme v limbu a doufáme, že nám někdo nabídne bezpečné ubytování dřív, než porodím. Brzy se mi narodí další dítě. Bude to velmi těžké. Co budu dělat? Hygienické podmínky tady v táboře ohrožují naše zdraví. Všude je spousta krys, hadů a škorpiónů. 

Muže, ženy a děti jako Šaza a její rodina, kteří žijí ve strašných táborech na řeckých ostrovech, takové obavy trápí neustále. V noci často nespí kvůli sporům a potyčkám. Během dne musí hodiny čekat ve frontě na jídlo, které je podle informací od našich kolegů na místě často prošlé a zkažené.    

Šaza se svými syny v táboře Vathy na řeckém ostrově Samos.​

Na ráně pandemii 

Matky sledují, jak jejich děti v táborech přichází o své dětství v noční můře, která je každodenní realitou. O každou obyčejnou věc tam musíte každý den bojovat. 

„Můj syn se v noci bojí a nemůže spát. Budí se uprostřed noci a pláče. Když jsme přijeli sem do tábora, první dva měsíce nechtěl ani vyjít ven ze stanu. Nechtěl si hrát s ostatními dětmi. Trávil celé dny tím, že seděl sám ve stanu,“ vzpomíná Šaza. 

Její sousedka Jasmína se brzy připojí k našemu rozhovoru, aby popsala, jak chlapci pomohli překonat strach přípravou jeho oblíbených, tradičních syrských jídel a dlouhými procházkami ve městě.  

Snažili se, aby se cítil v bezpečí, přestože v táboře Vathy není nic bezpečného, obzvlášť teď, kdy pandemie covidu-19 zasáhla i Řecko (v červnu 2020 – pozn.). Je jisté, že pokud se vir dostane do táborů na řeckých ostrovech, bude to znamenat katastrofu. Lidé, kteří tam uvízli, se přesto nemohou nijak ochránit.  

„Můj tříletý syn je astmatik,“ vysvětluje Šaza. „Snažím se své děti naučit, co je sociální distancování a jak si mají mýt ruce, ale v táboře dodržovat preventivní opatření nejde.“  

Sílu mi dávají moje děti 

Setkala jsem se s uprchlíky v  urecku, Libanonu i Jordánsku a viděla jsem jejich utrpení. Více než 6,2 milionů lidí uprchlo ze svých domů a zůstává vysídleno v Sýrii. Více než pět miliónů žije v zoufalých podmínkách v zemích sousedících s Řeckem.  

Ale lidé v těchto táborech nežijí daleko a nejsou jich miliony. Nachází se v Evropě a na řeckých ostrovech jich je 37 000. Hledají bezpečné místo a lepší budoucnost. Místo toho je my, Evropané, zavřeme do hrůzostrašných táborů a zkoušíme jejich odolnost. A oni se pořád snaží přežít.  

„Sílu mi dávají moje děti. Nemůžu si dovolit ten luxus ztratit trpělivost nebo naději. Musím věřit, že se nám podaří mít lepší život a že se moje děti vrátí do školy. Doufám, že nám někdo bude naslouchat,“ vysvětluje Šaza. 

Nečinnost Evropy 

Evropská unie má 445 milionů obyvatel a patří mezi nejsilnější ekonomiky světa… 

Co může být tak těžkého na tom jednat rozhodně a umožnit lidem efektivně a bezpečně žádat o azyl? 

Proč politikům a vládám trvá tak dlouho, než přestanou ohrožovat zdraví lidí? 

Proč se ani teď, kdy pandemie ohrožuje tábory na ostrovech, nic ve skutečnosti nemění? 

Nemám odpověď na všechno. Jak jsem řekla, cítím, že mi opět došla slova pro to, co se v Řecku děje. Ale nevzdám se. To nejmenší, co mohu udělat, je ukázat světu příběhy lidí jako Šaza a společně s ní doufat, že někdo bude konečně naslouchat.  

Blog původně vyšel v červnu 2020.