Válka bolí. V Jemenu už pět let.

V Jemenu zuří ozbrojený konflikt už pět let. Nejvyšší cenu za něj platí nevinní lidé. Člen ochranky naší nemocnice v jemenské provincii Taíz, Murad, vypráví o svém životě uprostřed neustálého ostřelování a bombardování.

U Lékařů bez hranic působím tři a půl roku. Předtím jsem byl farmář. Moje kolegyně Intisar mi doporučila tuhle práci. Tak jsem se ucházel o pozici v ochrance a dostal jsem ji, díky Bohu.

Jsem Lékařům bez hranic velmi vděčný, protože tahle práce přišla, když jsme to potřebovali nejvíce. Nedostávali jsme tehdy žádné výplaty. Lékaři bez hranic pomohli velké domácnosti: mé rodině, mým sousedům i rodině mé ženy. 

Moje matka musela uprchnout ze svého domu, takže teď žije u nás a mí sourozenci také. Starám se i o děti svého strýce, který po smrti své ženy odešel. Bez Lékařů bez hranic bych tohle všechno nikdy nezvládl.

Jak přežít válku

Válka bolí. Dotýká se každého. Nevinní lidé za ni platí vysokou cenu.

Kvůli válce jsou problémy všude, hlavně při cestování po silnicích. Když dojde ke střetům ve vaší oblasti, musíte utéct. Přišel jsem o dva strýce, švagra a tetu, všechny kvůli bombardování. 

Jednou, když jsem šel z práce, znovu náhle propukly boje mezi válčícími stranami a hlavní silnice byla uzavřená. Musel jsem to vzít spolu se svým přítelem jinudy, což znamenalo, že půjdu pěšky několik hodin, abych se dostal ke své rodině. 

V horách byly skupiny ozbrojenců. Odháněli nás pryč se slovy „Vraťte se zpátky“. Ale pro mě bylo těžké otočit se. Neviděl bych svoji rodinu a neujistil se, že jsou v pořádku, když probíhalo to příšerné ostřelování a bombardování. 

Pokaždé, když jsem udělal krok vpřed, jeden člověk střílel kolem mě. 

Strhnul jsem ze sebe šaty a křičel: „Jsem neozbrojený, chci jen vidět svoji rodinu.“ 

On zařval: „Utíkej!“ a začal střílet. 

Běžel jsem ze všech sil, dokud mi úplně nedošel dech. 

Hned jak jsem se dostal domů, řekl jsem rodině, že se musíme okamžitě přesunout na bezpečnější místo. Tak jsme odešli do Al Qa'ida. Zůstali jsme tam tři dny, ale naše finanční situace nebyla dobrá. Snažili jsme se získat peníze na další přestěhování.

Šli jsme potom do bezpečné oblasti jménem Al Shurman, kde žili někteří z našich příbuzných. Ale ani tam jsme nemohli zůstat dlouho, jako hosté. Neřešili jsme nic jiného než válku a vypořádávali se s jejími následky, ale to oni také. Naší jedinou možností byl návrat domů, přestože tam stále padaly bomby.

Utíkali jsme bosí, dokud jsme nenašli úkryt

Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsme se ženou a dětmi museli uprchnout z našeho domu. Na těžké bombardování, zuřící nekontrolovanou palbu, mraky a sloupy kouře všude okolo. Náš dům byl poškozen a my ho museli ve spěchu opustit. 

Manželka nesla naše miminko a já zbylé dvě děti, které nebyly ani oblečené. Utíkali jsme bosí, dokud jsme nenašli úkryt v domě jednoho z našich příbuzných.

Velmi dobře si pamatuji, jak jsem se cítil následující den. Měl jsem ztuhlé a zesláblé nohy tak, že jsem se na nich nemohl udržet. Byli jsme úplně vyčerpaní a báli se o svou bezpečnost.

Když jsme viděli na obloze letadla, nemohli jsme nijak určit, co bude jejich další cíl. Dokonce jsem vykopal u domu díru, abychom se mohli v rychlosti schovat pokaždé, když uslyšíme střelbu nebo uvidíme letadla.

Tyto události opravdu zasáhly mé děti. Manželka trpí depresemi, zvlášť potom, co kvůli této nelítostné válce zemřel její bratr. Kdykoli má žena uslyší ohňostroj, vyskočí, popadne děti a utíká ze dveří, neohlíží se zpátky. Tohle se děje denně, v tomto chladném počasí. Její stav se nelepší. Rve mi to srdce.

Násilí plodí více násilí

Všichni v Jemenu mají zbraně. Jsou pro ně nezbytné. My si přejeme zbavit se čehokoliv, čemu se říká zbraň nebo výzbroj.

Lékaři bez hranic překvapili Jemence i celý svět tím, že jejich ochranka nemá zbraně. 

Občas se mě ptají pacienti: „Proč nenosíte zbraň, abyste tuhle budovu lépe ochránil?“ 

Odpovídám jim: „Násilí plodí více násilí.“

Jednáme s lidmi pouze zdvořile a s respektem. Několikrát jsem musel přesvědčit ozbrojené lidi, aby nevcházeli do nemocnice Lékařů bez hranic.

Řekl jsem: „Uvnitř se vám dostane zdravotní péče, kterou potřebujete. Proč byste si měl brát do nemocnice zbraň? Není to potřeba. Jak byste vypadal se zbraní na místě, kde jsou doktoři, sestry, pacienti a děti?"

Vzpomínám si na to, co jsem řekl jednomu ozbrojenému muži, který si chtěl vynutit vstup do nemocnice. „Tady nejsou vevnitř žádné zbraně. Ve chvíli, kdy vstoupíte, jste v bezpečí. Tak proč si brát do nemocnice zbraň?"

Lidé naslouchají a vyhoví. Někteří odevzdají svou zbraň ihned. 

Viděl jsem muže, kteří dřív přicházeli s agresivním postojem, jak z vlastní vůle odevzdávají zbraně a vchází v klidu. Jiní nechali své zbraně už v autě a do nemocnice šli neozbrojení. Zdá se, že slova mohou mít velkou sílu a dokáží změnit perspektivu i chování lidí.

Co bude zítra

Cítím se, jako bych byl uvězněný. Nepřemýšlím nad budoucností, myslím jen na to, jak se ten den postarat o svou rodinu, toť vše. 

Když začala válka, studoval jsem prvním rokem na vysoké škole, na právnické fakultě. Kvůli válce jsem musel skončit.

Doufáme, že bude zase lépe a že tyto zbytečné spory jednou skončí. Doufáme. Můžeme jen doufat…