Za to, co jsem viděla na Lesbosu, se stydím. Ale hlavně mám vztek

Caroline Willemen, bývalá koordinátorka našich projektů na řeckém ostrově Lesbos, popisuje otřesné podmínky, které panují v tamních uprchlických táborech.

Z ostrova Lesbos jsem se vrátila před dvěma týdny. Rok jsem tam působila jako koordinátorka projektů Lékařů bez hranic a pak ještě jako dobrovolnice na severním pobřeží, kam připlouvá většina uprchlíků.

Jako koordinátorka Lékařů bez hranic, ale i jako evropská občanka, se stydím za to, co jsem na Lesbu viděla. Ale hlavně mám vztek. Zlobím se, protože s čím se tady potýkáme, není ani přírodní katastrofa, ani epidemie, ale důsledek vědomého rozhodnutí evropských lídrů nechat lidi žít v takových podmínkách.

Mladí dobrovolníci mi vyprávěli o nočních můrách

Jako humanitární pracovníci a dobrovolníci jsme unavení a zoufalí. Léčíme děti s infekcemi dýchacích cest a pak je posíláme zpátky do stanů. Pomáháme lidem, kteří přežili mučení a trpí posttraumatickou stresovou poruchou, a pak je pošleme zpátky do kontejneru, který sdílí s dalšími 15 cizími lidmi. Staráme se o ženy ve vysokém stupni těhotenství a víme, že každá z nich bude už tři dny po porodu bydlet i s miminkem ve stanu.

Naše práce nikdy nekončí. Už nevíme, co říct zoufalým rodičům nebo vyděšeným teenagerům. Jsme v tom s nimi a stojíme při nich, ale jako zdravotní sestry, tlumočníci, psychologové nebo lékaři. Nedokážeme vyřešit skutečné příčiny jejich beznaděje.

Na severním pobřeží ostrova na mě udělala obrovský dojem práce dobrovolníků. Zároveň mě ale šokovalo, že musí poskytovat ty nejzákladnější služby, zatímco ti, kdo nesou odpovědnost, předstírají, že se nic neděje.

Mladí dobrovolníci mi vyprávěli o nočních můrách, které měli po tom, co viděli na Lesbu. To se týká i místních obyvatel, z nichž mnozí se všech sil snaží ukázat trochu lidskosti těm, kteří na jejich ostrově hledají bezpečí. Odvádí opravdu skvělou práci, ale jak může být veškerá zodpovědnost na bedrech místních a dobrovolníků, kteří se rozhodli pomáhat?

Když si vzpomenu na Lesbos, vybaví se mi spousta lidí

Myslím na nespočet rodičů a všechna ta nemožná rozhodnutí, která musí dělat – přivádí své děti k nám na kliniku a stydí se přiznat, že je už nějakou dobu nemyli, protože se bojí, že to jen zhorší jejich zdravotní stav. Vyrážka je pro ně menší zlo, než kdyby neměli, jak děti po ledové sprše zahřát.

Přemýšlím, jak se cítí i jen při zvažování takových možností. Vzpomínám si na chlapce, který přežil mučení s vážnými psychickými následky, jak pevně svíral svou bibli a svůj malý baťoh. Vůbec nemluvil, ale zničehonic mě nesměle a váhavě objal. Přemýšlím, s kým mluví, když ho v noci vzbudí samota nebo strach. Vzpomínám na iránskou matku s dvěma dospívajícími dcerami, pro které jsem hledala nějaké suché ponožky, kalhoty a spodní prádlo. Trvaly na tom, že svetr nepotřebují, že mají vlastní. Říkám si, jestli jim v noci ve stanu není zima, jestli nepostrádají ten svetr navíc, potom co ve čtyři ráno vystoupily z nafukovacího člunu do moře.

Všechno se spiklo proti nim

Na Lesbu samozřejmě vidíte i neuvěřitelnou houževnatost lidí, kteří dokáží najít způsob, jak se postarat o sebe i o ostatní. Všechno se ale proti nim spiklo. Vzpomínám na své kolegy, z nichž mnozí jsou rovněž uprchlíci, a přemýšlím, kde berou energii dávat malé střípky naděje lidem v Morii.

Mám vztek, protože to, co se tu děje není žádná novinka, děje se to už roky a je to čím dál horší. Mám vztek, protože Evropská unie, o které jsem se učila ve škole, ta instituce vybudovaná na lidských právech a solidaritě, na řeckých ostrovech neexistuje. Když myslím na Lesbos, myslím i na evropské lídry, kteří moc dobře vědí, jak to tu vypadá, ale nic s tím nedělají, kteří se rozhodli neposkytnout alespoň to nezákladnější lidem hledajícím bezpečí. A zajímalo by mě, jak můžou v noci spát.