Ženy po celém světě si zaslouží vynikající péči

Britská porodní asistentka Hannah píše o svých zkušenostech, které nasbírala při denní práci a nočních pohotovostních službách na klinice v Demokratické republice Kongo.

Jako obvykle mě probudí ranní křiklouni s megafony, kteří dávají rady, jak předcházet choleře. Je teprve pět ráno, ale nemůžu si stěžovat. Jsme to my, kdo je platí za to, že probouzí město. Lidé možná ještě leží v posteli, ale už teď ví, jak ošetřit vodu na pití.

Náš hotel je jednoduchý, ale postačující. Podlaha je špinavá a musím se vyrovnat s malou kbelíkovou sprchou. Nadmíru to však kompenzuje srdečný personál. Dneska jsem se na snídani nacpala plackami čapátí, ke kterým jsem jako obvykle popíjela sladký konžský čaj.

Pestrá směs

Lékaři bez hranic působí v Demokratické republice Kongo od roku 1981 a neplánuje se, že bychom v blízké době zemi opustili. I když to možná nenaplňuje definici krizové medicíny podle médií, trvalý konflikt a vysídlování obyvatelstva přispívají k míře úmrtnosti, která je po většinu času krizová.

Projekt, ve kterém pracuji, funguje už sedm let. Konkrétně zdravotní centrum Nyange, kde působím, podporujeme jen posledních sedm měsíců. Já jsem tady zatím tři měsíce. Zlepšení v péči, které jsem za tu dobu zažila, je úžasné.

Nyange, tři hodiny cesty od hlavní základny, je rostoucí město s obyvateli v pohybu. Místní zlaté doly vábí mladé muže téměř ve stylu Zlaté horečky na Divokém západě. Lákají sem i další – obchodníky, hospodské a sexuální pracovníky, kteří doufají, že u nich zlatokopové utratí své zisky. Žije tu proměnlivá společnost, která vytváří populaci s unikátními zdravotními potřebami. Cesta do nejbližší nemocnice trvá nejméně tři hodiny a tak lidé místní zdravotní centrum opravdu potřebují.

Předporodní oddělení

Poté, co zavolám na základnu ohledně standardní bezpečnostní kontroly, začíná můj den ve zdravotním centru ranním předáním informací o pacientech. Noc proběhla normálně, tři ženy porodily, matky i děti jsou v pořádku. Jedna porodní asistentka zůstává na porodním oddělení s matkami a my ostatní začínáme ranní službu na předporodním oddělení.

Dnes přišlo asi 40 žen, všechny poprvé. Mým úkolem je primárně kontrolovat a školit porodní asistentky ministerstva zdravotnictví, které se o pacientky starají. Nicméně při tak velkém počtu žen se nedá vyhnout tomu, abych se někde nezasekla.

Po registraci ženám odebíráme krevní vzorky pro testy na HIV, syfilis, malárii a anémii. Zjišťujeme podvýživu, vyšetřujeme moč, pohmatem kontrolujeme břicho a v rámci prevence podáváme léky. Některé ženy se u nás zdrží i pět hodin. Občas mě napadá, proč tak trpělivě čekají dlouhou dobu na slunci. Pak mi dojde, že než přijeli Lékaři bez hranic, nebylo tady nic. Míra úmrtnosti matek je tady vysoká a ženy chtějí, aby se o ně někdo postaral.

Důvěra komunity

V tomto centru pracuje pět porodních asistentek ministerstva zdravotnictví a každý měsíc asistují zhruba u 120 porodů. Mají náročnou práci, ale ony jsou nadšené a hrdé na své centrum.

Ženy vědí, že péče, kterou tady dostanou, je pro ně bezpečná. Přicházejí z vesnic vzdálených mnoho kilometrů, aby tady mohly porodit. Jednoduché postupy, jako je podání oxytocinu (léku, který podporuje kontrakce) a správné používání partogramu (nástroje, který zaznamenává, jak se těhotenství vyvíjí), pomáhají předcházet mnoha dříve běžným problémům, jako jsou krvácení nebo dlouhotrvající porod.

Doprava pacientek je stále složitá. Některé ženy si musí chytit motorku jako taxi, což, když rodíte, není úplně jednoduché. Lékaři bez hranic naštěstí mohou pomoci s převozem vlastními vozidly. Není to možná úplně pohodlné, ale určitě mnohem lepší řešení.

Uprostřed noci

Uprostřed noci mi volají z nemocnice. Říkají, že rodička upadla do bezvědomí, ale mnoho detailů se nedozvím. Je jedna v noci, ale budím dvě zdravotní sestry z mého týmu, protože mě napadá, že možná budu potřebovat pomoc. Volám na základnu, abych zkontrolovala bezpečnostní situaci, a pak vyrážíme autem do zdravotního centra. Je to kousek od hotelu, ale bezpečnost je vždycky na prvním místě.

První, co vidím, když dorazíme, je rodina ženy, která se zneklidněně shromáždila přede dveřmi. Některé věci jsou na celém světě stejné. Uvnitř najdu ženu ležící na matraci na zemi v porodní místnosti. Je opravdu v bezvědomí, ale během minuty od mého příchodu se začíná třást.  

Zatímco ji sestra vyšetřuje, ptám se rodiny, jestli žena trpí epilepsií nebo si vzala nějaké tradiční léky. Říkají, že ne. Její krevní tlak se vrací do normálu, diagnostikujeme netypickou eklampsii, stav, který je tu zjevně neobvyklý. Okamžitě začneme podávat síran hořečnatý a já jsem znovu vděčná, že díky Lékařům bez hranic může moje pacientka dostat tento lék.

Grand multipara

Za hodinu se žena dostatečně probrala, aby s námi byla schopná mluvit. Je plně otevřená a jak zjišťujeme – je „grand multipara“ – to znamená, že již rodila nejméně pětkrát. Oba faktory hrají v její prospěch, protože v noci nemáme možnost převozu pacientů do nemocnice, která je tři hodiny vzdálená. 

Je zjevně vyčerpaná, ale povzbuzujeme ji, aby chodila a nakonec tlačila. Za půl hodiny porodila zdravou plačící a velmi vítanou holčičku. Když už byly obě stabilizované a spaly, na poslední hodinku odpočinku jsem se zavrtala do své postele.

Naděje na úspěch

Při ranním předávání jsme všichni trochu unavení, ale šťastní, že to dobře dopadlo.

Žena se s námi jela směrem na základnu. Nechají si ji v nemocnici na pozorování, ale všichni jsme si jistí, že bude v pořádku. Sledovala jsem ji, když jsme vyrazili na tříhodinovou cestu po něčem, co se dá jen při dobré vůli označit jako silnice. Už seděla, jedla a kojila své dítě. Některé věci jsou opravdu stejné, ať už jste v Nyange nebo Newcastle-upon-Tyne.

A to je nakonec důvod, proč pracuju pro Lékaře bez hranic – protože ženy si zaslouží vynikající péči a naději na úspěch, ať už jsou kdekoli na světě.