Žije: Předčasně narozené miminko vyhrálo boj se smrtí

Naše porodní asistentka Priscilla Wangare píše o narození a boji o život malého, 26týdenního miminka v odlehlé porodnici v Jižním Súdánu.

Pamatuji si den, kdy jsme tu těhotnou ženu přijali na naše porodnické oddělení v Lankienu v Jižním Súdánu.

Praskla jí plodová voda a měla kontrakce. Ačkoliv byla v šestém měsíci těhotenství, nedostalo se jí žádné předporodní péče, protože bydlela příliš daleko od nemocnice. Řekla nám, že kdyby nenastaly vážné komplikace, lidé z její vesnice by ji do nemocnice nepřivezli.

Mnoho žen v její vesnici rodí doma, za pomoci zkušených, ale nekvalifikovaných tradičních porodních asistentek. Ona se ale tentokrát rozhodla jet do nemocnice, protože porod trval příliš dlouho.

S manželem se o dítě snažili pět let, ale ve stejném bodě těhotenství vždy potratila.

Když přijela do nemocnice, porod trval už dlouho. Bála se.

„Možná nikdy nebudu mít dítě,“ řekla.

Šance na přežití

Porodila extrémně nedonošenou holčičku. Vážila jen 780 gramů a nepravidelně lapala po dechu, protože byla několik hodin uvězněná v porodních cestách. Měla jen malou šanci na přežití.

Zvedla jsem ji a důkladně otřela. Pak jsem podvázala a přestřihla její pupeční šňůru, pečlivě a teple ji zabalila, položila na resuscitační stůl a podala jí kyslík.

Potom, co jsme miminko začali monitorovat, vrátila jsem se zkontrolovat matku, která krvácela. Krvácení jsme dostali pod kontrolu a přesunuli ji na do porodnické oddělení na pozorování.

Bohužel své dítě nechtěla vidět. Byla si totiž jistá, že umřelo a rodina už tělo odnesla, aby ho pohřbila.

Dívá se na mě

Když jsem se ujistila, že je matka v pořádku, poprosila jsem jednu z porodních asistentek, aby zašla zkontrolovat miminko. Když ho porodní asistentka uviděla, zakřičela. „Pane bože, podívejte se na to miminko, dívá se na mě svýma velkýma očima.“

Byla jsem v šoku. „Žije?“ zeptala jsem se.

Porodní asistentka odpověděla: „Dívá se na mě… žije!“

Podle našich pravidel péče o nedonošené děti jsem holčičce dala infuzi a také antibiotika, protože její matka rodila doma déle než 24 hodin. Přikryla jsem ji termo dekou a založila její kartu pacienta.

Pak přišel čas si promluvit s její matkou.

Než jsem jí novorozeně předala, dlouze jsem si s ní povídala. Mluvili jsme o stavu dítěte a o tom, že možná nepřežije.

V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jaká léčba by byla pro holčičku nejlepší. Neměli jsme inkubátor ani pořádnou jednotku intenzivní péče pro novorozence. Takže musela být na oddělení s ostatními matkami i dětmi. Její postýlku jsme umístili na dobře osvětlené a větrané místo. Všichni zaměstnanci i celá rodina museli spolupracovat pro její dobro.

Krůček po krůčku

Po několik týdnů se stav dívenky střídavě zlepšoval a zhoršoval.

Po čtvrtém týdnu začala pozvolna přibývat na váze. Plakala a reagovala, když měla hlad nebo se například počůrala. Říkala jsem si, že se konečně někam posouváme.

Jednoho dne jsme ji však našli bezvládnou a lapající po dechu. Když jsem se jí dotkla, byla celá studená. Myslela jsem, že zemře. Okamžitě jsem ji odnesla na resuscitační pokoj a začala ji ošetřovat. Její stav se zlepšil, ale hodně zeslábla.

Takové záchvaty se u ní opakovaly, tak jsme jí podávali další infuze a antibiotiky. Postupně se její stav zlepšoval. Když se úplně stabilizovala, poprosila jsem její matku, aby ji začala chovat na hrudi. Říkáme tomu „klokánkování“. Začala dobře kojit a my i nadále pravidelně kontrolovali váhu dítěte.

Po dvou a půl měsících v nemocnici vážila holčička dvě kila a konečně na tom byla tak dobře, že mohla odejít domů.

Zázrak

Nikdo předtím neviděl tak křehké, předčasně narozené dítě přežít na tak odlehlém místě. Zkušená porodní asistentka z oddělení řekla: „V medicíně se občas dějí zázraky a tohle by mohl být jeden z nich.“

Rodina a obyvatelé vesnice Lankien byli moc šťastní, když jsme dítě propustili. Všichni přijeli, aby ji odvezli domů. Matka s holčičkou chodí na kontroly na porodnické oddělení, dítěti se vede velmi dobře.

Práce pro Lékaře bez hranic mě naučila, že díky týmové práci můžeme poskytovat komplexní a kvalitní zdravotní péči i s omezenými zdroji. Dokážeme zachraňovat životy.

A samozřejmě, stal se zázrak. Dítě narozené ve 26. týdnu, vážící pouhých 780 gramů, nějak přežilo. Žije, usmívá se a má se dobře.

Pomozte nám pečovat o matky a jejich miminka po celém světě

darujte v nemocnici bez hranic