Fotogalerie: Léčba dětských pacientů s TBC v Tádžikistánu

Tuberkulóza není zdaleka nemocí minulosti. Zejména její rezistentní formy představují velkou hrozbu. TBC se ročně nakazí nových 9,4 milionu nemocných a 1,7 milionu lidí na ni zemře. Lékaři bez hranic s tuberkulózou bojují v mnoha projektech. Svědectví jejich pacientů vypovídají o nelehkém boji s touto nebezpečnou chorobou. Fotografka Wendy Marijnissen na svých snímcích zaznamenala jeden den pacientů s TBC z Tádžikistánu.

Orion

Dědeček čtyřletého Oriona drží v roce fotografii. Je na ní jeho vnuk, jak vypadal před rokem – na nemocničním lůžku, v kómatu a vážně podvyživený. Orion trpěl tuberkulózní meningitidou, která většině pacientů způsobí vážné neurologické následky – pokud vůbec přežijí.

Orionova rodina žije blízko Vose, města na severu Tádžikistánu nedaleko hranice s Afghánistánem. Chlapec si teď na verandě před domem vesele pobíhá, hraje si s kamarády, směje se a je plný života. Částečně ochrnutá noha a ruka připomínají dobu, kterou strávil v nemocnici. Když se vzbudil z kómatu, byl ochrnutý na celou pravou polovinu těla. S pomocí otce a dědečka se ale malému pacientovi podařilo znovu získat kontrolu nad postiženými končetinami. „Orionův případ je opravdové vítězství. Pro nás, ale i pro zdejší lidi. Nikdo nevěřil, že přežije, byl na tom opravdu špatně. Den ode dne je mu ale lépe,“ říká dr. Ioanna Haziri z Lékařů bez hranic.

Orion byl hospitalizován, když se bakterie tuberkulózy rozšířily do jeho páteře. Byl v kómatu, vážně dehydratovaný a podvyživený. Personál nemocnice pro něj nemohl najít žádnou vhodnou léčbu. Lékaři bez hranic započali boj s infekcí pomocí intenzivní léčby antibiotiky. Za tři měsíce se Orion uzdravil natolik, aby se mohl vrátit domů.

Stále se ještě užívá léky na TBC první linie. Pomoci se mu neustále dostává i od jeho milující rodiny. „Není jednoduché přimět ho, aby užíval léky,“ říká Orionův dědeček. „Pokud jsou tu doktoři, bere si je bez výmluv. Jinak to bývá hodně těžké, stěžuje si, že zrovna nevoní. Nakonec je ale přeci spolkne.“

Dědečkovi Oriona nevadí, že se jeho vnukovi do prášků nechce. „Před rokem byl tak nemocný a vyhublý, že se ztrácel před očima. Byli jsme bez naděje. Ještě když opouštěl nemocnici, nemohl se hýbat nebo mluvit. Mám ohromnou radost, že se jeho stav tolik zlepšil. Dokud budu mít sílu, budu se o Oriona starat – až dokud se úplně neuzdraví. Děkuji bohu, že už zase stojí na svých nohách. A děkuji Lékařům bez hranic. Bez nich by všechno bylo jinak.“

Umeda

Rodina Umedy žije v Sharistonu, městě nedaleko hlavního města Dušanbe. Její rodiče jsou momentálně v Rusku, kde hledají práci. O pětiletou dívku se tedy dočasně stará její teta. Ta jí pomáhá i s léčbou multirezistentní tuberkulózy (MDR-TBC). Vodí svou neteř na kliniku a dohlíží, aby užívala léky.

Umeda se s MDR-TBC léčí už šest měsíců. Rodina byla zpočátku skeptická, protože její strýc na tuberkulózu zemřel. Proč by léčba měla zabrat u ní? Nakonec ji ale vzali k lékařům a začali s léčbou. Umedina teta je moc šťastná z výsledků: „Je jí už tolik lépe. A je na ni mnohem radostnější pohled.“

Když malá Umeda onemocněla, ztratila hodně na váze a byla velice slabá. Mohla sotva mluvit a jen těžce se jí dýchalo. Léčba ji navíc vyčerpávala, zvlášť ze začátku, když se neměla o koho moc opřít. Stále byla v nemocnici, kde se jí personál nemohl příliš věnovat. Malá pacientka ale prokázala ohromnou nezdolnost, každý den sama dávala pozor, aby brala všechny léky. Vysvětluje to jednoduše: „Věděla jsem, že mě uzdravím.“

Umedu ještě čeká více než rok léčby. Její nezdolnost už trochu opadla. Sirup, ve kterém se velké tablety rozpouštějí jí nijak zvlášť nechutná. Lékaři bez hranic pro Umedu připravili speciální stimulační pomůcku, aby jí pomohli pokračovat v užívání léků. Dostává papír, na kterém jsou vyznačené jednotlivé dny v týdnu. Za každý den, kdy si vezme léky, dostane zlatou nalepovací hvězdičku – a Umeda jimi hrozně chce zaplnit celý papír! Samozřejmě navíc ví, že by měla užívat léky bez odměny. „Kdybych přestala, dostanu horečku,“ dodává.

Umedina teta o svou neteř stále pečuje, což není vždy pravidlem. Sorroh, poradce z řad Lékařů bez hranic, který poskytuje rodině psychologickou podporu, říká: „Někteří rodiče ani svoje děti v nemocnicích nenavštěvují. Někdy bývá těžké informovat lidi o opatřeních, která brání přenosu nemoci. Téma tuberkulózy je stále silně stigmatizované. Lékaři bez hranic se s tím pokoušejí něco udělat. A krok za krokem můžeme vidět, že se věci lepší.“

Mijgona

Na zahradě pediatrické nemocnice pro léčbu TBC v Dušanbe, hlavním městě Tádžikistánu, visí fáborky a balónky, chystají se židle a na stůl se nese jídlo a pití. Zahrada se pomalu plní pacienty a jejich rodiči. Přichází i zaměstnanci nemocnice a personál z řad Lékařů bez hranic. Čekají na oslavenkyni, 18letou Mijgonu.

Mijgona také bojovala s (MDR-TBC). Teď je první plně uzdravenou pacientkou s touto chorobou v projektu Lékařů bez hranic v Tádžikistánu. Projektová koordinátorka Beatrice Lau říká: „Tohle je radostný a památný den. Léčba MDR-TBC je extrémně obtížná a trvá velmi dlouho. Jsme na Mijgonu pyšní, že vydržela a nad nemocí zvítězila.“

Jen co se oslavenkyně objeví, všichni ji radostně vítají a jeden za druhým jí gratulují a přejí všechno nejlepší. „Hospitalizovali mě v roce 2011. Měla jsem horečky, bylo mi zle a kašlala jsem krev. Strašně jsem se bála. Celé se to ale zdá tak dávno…“ vypráví.

Matka Mijgony souhlasí: „Ten rozdíl je vidět na první pohled. Moje dcera byla vážně nemocná, byl to úplně jiný člověk. Léčba byla hodně obtížná a vzala jí hodně sil.“ Pacient musí každý den spolykat 20 tablet a ještě dostává bolestivé injekce. Léky navíc způsobují řadu vážných vedlejších účinků. „Hrozně mě bolela hlava, břicho a nohy,“ líčí Mijgona. „Jen stěží jsem mohla chodit a často jsem zvracela. Byla jsem hrozně slabá.“

Kromě zdravotních problémů na Mijgonu dopadly i společenské důsledky její nemoci. Coby ještě dospívající dívka nemohla chodit do školy a setkávat se s přáteli. Cítila se hodně osamělá.

Velkou pomocí byla Mijgoně oddaná podpora její matky. I pro ni byla léčba velkou výzvou. Nebylo lehké vidět svou dceru v takovém stavu. „Hodně se o mě bála,“ vypráví Mijgona. „Pořád mi ale byla nablízku a den po dni mi pomáhala. Hrozně se strachovala, až jsem ji někdy musela povzbuzovat, že bude všechno v pořádku, i když jsem to byla já, kdo onemocněl.“

Matka Mijgony i přes všechny obavy pomohla své dceři dokončit léčbu. „Někteří rodiče v uzdravení nevěří a jejich děti nepřežijí… Jsem ohromně vděčná Lékařům bez hranic za jejich péči, podporu a za léky, které nám dávali.“

Večírek už je v plném proudu, lidé tančí, zpívají a smějí se. „Je to krásný den,“ říká Beatrice. „A to i pro Lékaře bez hranic – Mijgona je důkazem, že pacienti s MDR-TBC, i děti, se mohou vyléčit.“ Mijgona kýve hlavou a otočí se k dětským pacientům: „Ze začátku jsem nevěřila, že mi kdy bude líp. Léčba a podpora okolí mi ale pomohly uzdravit se. Teď jsem vyléčená. Hlavně musíte věřit, že je to možné.“

• Blogy dalších pacientů Lékařů bez hranic v projektu TBC & JÁ
• Více o problematice TBC