Otřesené životy: svědectví obětí sexuálního násilí

"Myslím si, že když mluvím o své zkušenosti, pomáhá to ostatním ženám. Kdybych měla ženám předat jedno poselství, řekla bych, že žena je jako strom: s kořeny, kmenem a listy. Někdo může uříznout listy, větve a kmen, ale hluboko zůstanou ještě kořeny. Vyraší, kmen a listy znovu narostou. Znovu vyroste celý nádherný strom."

Lékaři bez hranic vydali zprávu o sexuálním násilí a potřebě okamžité zdravotnické pomoci obětem znásilnění. Při této příležitosti také sesbírali svědectví žen, dívek, ale i chlapců a mužů, kteří se stali obětmi sexuálního násilí. Zde přinášíme pět svědectví z různých zemí. Zprávu "Shattered lives - Otřesené životy" v angličtině si můžete stáhnout zde.

Obr. 1 - Žena, 22 let, Burundi

Obr. 2 - Holčička, 8 let, Burundi

“Vrátila jsem se ze školy, naobědvala se a chystala se, že půjdu ven. Můj otec mi nabídl 150 franků, abych s ním šla do ložnice. Řekla jsem, že nepůjdu. Ale poté mě násilím zatáhl k posteli a dělal mi zlé věci.“

To bylo podruhé, co byla Nadia  znásilněna svým otcem Poprvé jí dal 30 franků a násilím ji dostal do ložnice. Nikomu to neřekla. „Tentokrát jsem se rozhodla říct to mámě, protože to hodně bolelo. Nevím, kde je teď můj otec a už ho nechci vidět. Když se vrátí, můžeme ho potrestat. Zavoláme někoho, kdo je silnější než my a potrestáme ho. Když ho uvidím, zbiju ho.“

Za poslední měsíc si její matka Gloria všimla, že Nadii není dobře: „Na genitáliích měla něco divné, ale myslela jsem si, že se pořádně nemyje. Co se stalo, mi řekla až včera, poté, co byla znásilněna podruhé.“„Když jsem řekla manželovi, že jdu do centra Lékařů bez hranicSeruka, zabalil si a odešel z domu, nechal mě samu s pěti dětmi. Nevím, kam odešel. Chci na něj podat žalobu. Je mi jedno, že se nevrátí, nikdy nepomáhal s dětmi, nikdy nám nic nedal. Jenom pije a dělá problémy. Dům, ve kterém žijeme, patří mému manželovi, bojím se, že mě jeho rodina vyžene. Ale moje největší starost je, že by Nadia mohla být infikována HIV.“

Když byla Gloria těhotná s posledním dítětem, součástí předporodní péče byl i HIV test. Zjistila, že je HIV pozitivní. Předtím pozitivní nebyla. Manžel jí odmítl ukázat výsledky testů. „Nechtěl mi ukázat výsledky, ale jsem si jista, že je také HIV pozitivní. Tentokrát jsem přivedla Nadiu do Seruka centra den poté, co byla znásilněna a zde se jí dostává léčby. Ale není to poprvé, co byla znásilněna, takže nevíme, co se stane.“

Gloria je během psychologické konzultace sklíčená. Je vyděšena, že je Nadia pozitivní. Vypráví příběh a mluví o svých obavách se psychologem, zatímco Nadia si maluje na malém stolku v rohu pokoje.

„Pro mě je tohle konec světa. Není to poprvé, co to udělal. Už něco podobné udělal loni. Odpustila jsem mu a udělal to znova. Znásilnil malou Nadii! Nemohu mu odpustit. Zažaluji ho. Kromě toho jsem to já, kdo pečoval o děti a podporoval je. Já jsem chlebodárcem rodiny, proto budu také pokračovat v životě bez něj. Udělám, co bude potřeba a budu vychovávat moje děti sama.

Žijí na předměstí Bujumbury. Gloria prodává v sousedství ovoce, zeleninu a další produkty.Jména v příběhu byla změněna.

Obr. 3 - Fumana, 29 let, Jihoafrická republika

"Žiju v Khayelitshe, malém sídlišti na předměstí Kapského Města. Vyrostla jsem ve východní části Kapského Města s rodiči a čtyřmi staršími bratry.

Když mi bylo osm let, můj bratranec mě znásilnil. Tehdy jsem to nenahlásila a zatlačila jsem to do pozadí. Byla jsem traumatizovaná a moje chování se hodně změnilo. Doma jsem kradla peníze, často jsem lhala a izolovala jsem se od přátel. Nelíbilo se mi to a ani jsem nevěděla, proč to dělám. Ve třinácti jsem se změnila úplně a spala jsem s každým, kdo mě chtěl. A pak jsem se nakazila HIV/AIDS.

V roce 2002 jsem měla tříměsíční vztah, když se mi začaly vracet moje potlačené vzpomínky. Pokaždé, když jsem s přítelem spala, viděla jsem mého bratrance. Příteli jsem to neřekla, rozešla jsem se s ním, ale opakovalo se to i s dalším mužem. Tak jsem se rozešla i s ním a rozhodla se říct rodině, že jsem byla znásilněná.

Byli šokováni, ale nevěřili mi. Řekli, že lžu.

Chodila jsem na nějaká sezení, ale moje vzpomínky se vracely znovu. V roce 2004 jsem navštívila centrum Simelela a s jejich pomocí se rozhodla, že znásilnění nahlásím na policii. Rodině jsem nikdy neřekla, že jsem začala soudní řízení, protože jsem měla strach. Věděla jsem, že by nesouhlasili. Pak za mnou přišli policisté, sepsali se mou výpověď a řekli, že se chtějí sejít s mou rodinou. Říkala jsem si: 'Je to tady, dozvědí se, že jsem začala soudní řízení proti mému bratranci.' Můj bratr mi řekl, že si musím najít jiné místo k bydlení, protože nechce, aby policie chodila k nám domů jako ke kriminálníkům. Teď žiju s druhým bratrem.

Nikdo z rodiny mě nikdy nepodpořil, nikdy mi nevěřili. To mě zraňuje.

V roce 2006 mě informovali, že můj případ byl uzavřen. Žalobce řekl, že nebylo dost důkazů. Můj bratranec nebyl nikdy zadržen a já jsem nikdy nebyla u soudu.

Často mého bratrance potkávám. Jednou jsem se mu postavila a řekla: 'Nikdy nezapomenu, co jsi mi udělal, když mi bylo osm. Chci, abys věděl, že na to nikdy nezapomenu, stále si to pamatuju.' Jenom odešel z místnosti.

Mnoho žen se stydí za to, že byly znásilněny. I já jsem nosila dlouhá trička a plandavé džíny. Nechtěla jsem nosit krátké sukně nebo trička s výstřihem, protože jsem si myslela: 'Lidé budou říkat, že jsem si o to koledovala.' Nyní vím, že jsem si o to nikdy neříkala.

Znásilnění má zničující účinky. Vzal mi panenství. Myslí si, že mě připravil o důstojnost a můj život. Ale tak to není. Jsem naživu, mám svůj život a svou důstojnost.

Myslím si, že když mluvím o své zkušenosti, pomáhá to ostatním ženám. Vzpomínám si, jak jednou za mnou přišly tři ženy, potom co jsem o své zkušenosti promluvila na osvětovém setkání organizovaném Simelelou. Řekly mi, že byly také znásilněny, ale nevěděly, co dělat. Poslala jsem je do Simelely.

V budoucnu chci být právničkou nebo právní poradkyní, chci dělat něco s právem. Chci pomáhat lidem, kteří jsou bezmocní. V mém případě právo selhalo, tak chci pomoci lidem, u kterých selhalo také.

Ráda píšu a často skládám básně. Poslední, kterou jsem napsala před několika dny, se jmenuje 'Jít dál'.

Kdybych měla ženám předat jedno poselství, řekla bych, že žena je jako strom: s kořeny, kmenem a listy. Někdo může uříznout listy, větve a kmen, ale hluboko zůstanou ještě kořeny. Vyraší, kmen a listy znovu narostou. Znovu vyroste celý nádherný strom.

"Fumana se dnes jako dobrovolnice angažuje v jihoafrické neziskové organizaci „Treatment Action Campaign“, která se zabývá sexuálním a genderovým násilím, HIV/AIDS a tuberkulózou. Veřejně se dělí o svou zkušenost se znásilněním při pochodech a setkáních s cílem ukázat na tento typ zločinu a změnit postoj komunity k němu.

Lékaři bez hranic koordinují centrum pro oběti sexuálního násilíSimelela, které poskytuje zdravotní péči, psychosociální poradenství, soudní poradenství a policejnou asistenci obětem znásilnění. Je otevřeno 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. V roce 2007 navštívilo centrum Simelela téměř 1000 obětí sexuálního násilí.

Obr. 4 - Chlapec, 14 let, Libérie

Obr. 5 - Dívka, 16 let, Burundi