Darujte pomoc
Blog: Nepál, den jedna
Nepál, den jedna
26. dubna 2015
Poslední sobota se nevyvinula zrovna tak, jak jsem očekávala. Den začal úplně běžně, ještě rozespalá jsem si šla udělat kávu. Shodila jsem kočku ze stolu, abych si na stole mohla otevřít počítač a zjistit, co důležitého se odehrálo ve světě Facebooku. Dalších pět minut ubíhalo naprosto normálně – kočka se mi svinula u kotníků a pozorovala světlo počítače jako kořist.
Za chvilku bylo všechno jinak. Seděla jsem jako přibitá, nechala jsem být kávu i kočku a četla zprávy o zemětřesení o síle 7,8 stupně Richtera, které udeřilo v Nepálu ani ne před šesti hodinami.
Nepál je místo, které mám moc ráda – v roce 2007 jsem tam žila a pracovala dohromady osm měsíců. Místní kultura je velmi blízká mým indickým kořenům, takže jsem se tam téměř okamžitě cítila až podezřele jako doma. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že se do Nepálu v případě potřeby vrátím.
Po pár hodinách a několika telefonátech jsem měla potvrzený odjezd v neděli.
Zbytek odpoledne jsem se snažila zabalit věci a zároveň oprášit něco ze své nepálštiny, kterou jsem se před osmi lety naučila. Moje miniaturní jazykové centrum v mozku se celkem bouřilo, jelikož jsem se teprve nedávno vrátila z frankofonní mise ve Středoafrické republice. V nepálštině jsem napočítala asi do šesti a u sedmičky už jsem padala zpátky do francouzštiny.
Po půl hodině urputného vzpomínání si na slovíčka jsem se uměla představit, zeptat se, jestli člověka něco bolí, a to nejdůležitější – uměla jsem se zeptat, kde je záchod. Vážně doufám, že během příštích pár dní se moje konverzační dovednosti ještě o něco zlepší.
Jako vždy mám hlavou plnou smíšených pocitů. Skoro jako bych už od odchodu z Nepálu v roce 2007 věděla, že mě tahle mise čeká. V té době jsem tam řídila zdravotnický a dobrovolnický program pro místní nevládní organizaci, která měla pod patronací dva dětské domovy. Moje práce z velké části zahrnovala přípravu na možné zemětřesení a plánování dětských domovů. Vždycky jsem si při ní uvědomovala stále přítomné riziko zemětřesení.
Ve všech budovách si nešlo nevšimnout množství východů a možných úkrytů: dveří, stolů a požárních únikových cest. Místní trhy se táhnou podél zchátralých cihlových zdí, které lemují rozviklané budovy tyčící se po obou stranách tři, čtyři patra až k úzkému pásu oblohy nad hlavou. Milovala jsem tyhle trhy – hluk, koření, vůně a upovídané ženy v typickém nepálském oblečení, posedávající mezi výrobky, které se širokým úsměvem nabízejí a zároveň se mi snaží provdat za jejich syny.
Už se nemůžu dočkat, až znovu uvidím zemi, kterou tolik miluju, ale zároveň se bojím, že už to nebude ta samá země. Zoufale si přeju být už na místě a pomoci jakýmkoliv možným způsobem. Zároveň ale stejně zoufale doufám, že mojí pomoci bude co nejmíň potřeba. Vlastně se snažím vyhýbat záběrům, které kolují médii. Mám dostatečně živou fantazii a už brzy se mi naskytne dostatečně realistický pohled – jakékoli voyérství nebo spekulace jsou tedy naprosto zbytečné.
Když píšu tyhle řádky, zbývá mi jen pár hodin, než nasednu do letadla do Káthmándú, kam z dalších zemí přijíždějí ostatní členové týmů Lékařů bez hranic. Až na tuhle informaci nevím, co se bude dít a co se ode mě bude očekávat.
Bude to náročné, nepředvídatelné a emotivní. Budu se ale snažit být na to připravená.
