Darujte pomoc
Blog ze Středoafrické republiky: Vizita jako na horské dráze
Vizita jako na horské dráze
15. června 2014
Mých prvních pár týdnů v novém projektu bylo podivuhodně vyčerpávajících. Vůbec ne kvůli pracovní zátěži, životním podmínkám, horku nebo čemukoliv jinému. Naopak. Práce se zdá pohodlně zvládnutelná, životní podmínky jsou o něco lepší než na mé poslední misi a teploty se díky mírně vyvýšenému terénu regionu Zemio a nedávnému začátku období dešťů pohybují mezi vlahými 25 a 35 stupni Celsia.
Ne, ne, za mým vypětím jednoduše stojí moje zatraceně idiotská úroveň francouzštiny. Jakékoliv setkání, konverzace, lékařská schůzka nebo přivítání je plné nekormidlovatelné syntaxe, slovesných časů a slov a žádá si zpoza přimhouřeného obočí mou neustálou pozornost a koncentraci. A ostatně i pozornost a koncentraci ostatních pracovníků. Co se týče angličtiny, jsem tak trochu perfekcionistka – jsem jeden z těch pedantů, co otravuje lidi kvůli apostrofům a jemuž špatně užitá gramatika způsobuje skoro fyzickou bolest. No, je to poučná a zahanbující zkušenost přehrávat si zpětně v hlavě své vlastní koktavé pokusy o souvislé věty a uvědomovat si, že můj den zaneřádily francouzské varianty typu “jdula jsem” nebo “nepochápám” a natolik špatná výslovnost jmen a jmenných rodů, že každý Josef se v mém podání nezáměrně stává Josefínou a naopak.
Tak jako tak, dělám „poskoky“ a většina místních pracovníků je dost laskavá na to, aby si mé otázky a instrukce velkoryse vykládala po svém. Teď, když se už spolu trochu známe, mě dokonce i stydlivě opraví, když se ztracená zmítám mezi různými časy, nebo mi pomohou prohrabat se mojí slovní zásobou ve snaze najít unikající pojem.
Nemocnice v Zemiu je malá – má jen 30 lůžek pro hospitalizované pacienty, středně velkou lékárnu a ambulantní oddělení, které provádí kolem 500 vyšetření týdně. Já neodborně řídím provoz nemocnice do té doby, než se mezera v personálu vyplní příjezdem dalšího doktora ze zahraničí. Porodní oddělení je v rukou tří báječně matriarchálních místních porodních sester pracujících pro Lékaře bez hranic, program léčby HIV a tuberkulózy vede expatka Lesly, další zdravotní sestra. Na pět zdravotních stanovišť, která jsou ve vzdálenosti jedné až dvaceti čtyř hodin jízdy od nemocnice, dohlíží sestra Julie. Jako v rámci mnoha jiných projektů i zde Lékaři bez hranic spolupracují s místním ministerstvem zdravotnictví a podporují jeho struktury, které tu jsou známy jako Corges (vyslovuje se to „kordžes“, myslím). I když k těmto zařízením náleží velký počet zaměstnanců, Lékaři bez hranic jim poskytují zdravotnické vybavení, logistické prostředky, pár lépe kvalifikovaných zdravotníků a hlavně přímý lékařský výcvik.
Vizita je školou pro nás pro všechny – pro mě v rozšiřování slovní zásoby a pro místní zdravotníky v přesnějším dodržování předpisů nebo v poznávání vedlejších účinků léků, které předepisují. Já někdy svoji slovní zásobu prostě vynahrazuju rukama nohama. Nejběžnější nemoci jsou zde stejné jako ve všech rozvojových zemích – značná část pacientů se potýká s těžkou malárií, dehydratací v důsledku průjmů a s různými infekčními onemocněními. Míra nákazy HIV se zde odhaduje na 14 %, což je depresivně těžké břemeno pro zemi, která disponuje minimem infrastruktury potřebné k léčbě takového onemocnění. Listování složkami našich pacientů je jako horská dráha napříč emocemi – od slz na krajíčku k tiché radosti.
Postel č. 1: Čtyřletý chlapec, zpočátku komatózní s malárií, nyní sedí a po dvou dnech, které strávil na kapačkách, poprvé jí. Nálada: Jednoznačně skvělá.
Postel č. 2: Dvouletá holčička, podvyživená, za šest měsíců potřetí ve výživovém programu. Máme podezření na vrozenou nemoc typu spina bifida nebo na chromozomální problém, který přispívá k jejímu špatnému stavu. Nemůžeme jí nabídnout nic než jídlo a léky, které máme. Nálada: Špatná.
Postel č. 5: Pětileté dítě, opět malárie. Úroveň hemoglobinu 29g/dl při přijetí nebezpečně nízká, nyní dostává krevní transfúzi od svého strýce. Nálada: Obezřetně optimistická.
Postel č. 7: Dvaatřicetiletý muž. Dobře se zotavuje z operace po ucpání střev. Nálada: Vítězná.
Postel č. 9: Osmatřicetiletá žena v pozdním stádiu AIDS a s řadou oportunistických infekcí. Pneumonie, afty, kožní vyrážky, průjem. HIV je krutá, nemilosrdná věc. Někdy je těžké být v místnosti plné takového utrpení. Aby toho nebylo málo, ta žena uprchla z Konga a zde je sama, o rodinu přišla. Nálada: Bezmocně zoufalá.
Pracovníci oddělení se zdráhají starat se o ni – na rozdíl od Velké Británie, kde sestry krmí, umývají a oblékají pacienty, je tady podobná péče na choti nebo náctiletém potomkovi. Ledaže tu žádný není.
Trvá mi několik dní, než mi dojde, že tato žena nemá nikoho, kdo by se o ni postaral, a ačkoliv je zpočátku trochu schopná se hýbat, o týden později musí být pracovníci neustále připomínáni, aby jí pomohli se otočit nebo dojít na záchod. Jednoho dne jsme ohřáli kyblík vody, přesunuli ženu na lehátko a já přiměla dva pracovníky, aby mi ji pomohli umýt. Na první pohled je to nepříjemné pro nás pro všechny. Mužští pracovníci jsou rozpačití a neohrabaní. Žena, zpocená, nahá a sotva při vědomí, evidentně trpí tím, jak je s jejím vyhublým tělem pohybováno. Její stará zatuchlá přikrývka nakysle čpí a tak ji vyhodíme ven, aby se vyprala.
Rozčiluje mě, jak málo pro ni mohu udělat. Protože nemá žádné čisté oblečení, bez pocitu viny štípnu z expatského domu staré prostěradlo a vyhozené tričko. Všichni si oddechneme, když je žena čistá, přikrytá zpátky ve své posteli a ubírá se do zdánlivě hlubokého spánku.
Tu samou noc umírá.
Nálada: Komplikovaná.
S lítostí a smutkem se mísí vztek. Vztek na konflikt v této zemi a na konflikty v sousedních zemích, které zabily jejího muže a její děti. Možná je nezabily přímo kulky, ale podlehli vysídlení a nemocem. Pak taky trochu beznaděje, kterou, si představuju, zažívá mnoho lidí, kteří čelí této popravě mnohahlavou saní, kterou jsou poslední záchvěvy AIDS, a před níž jí nemůžeme nabídnout nic lepšího než pouhý odklad. Ale je tu také něco jako úleva – úleva, že už nemá bolesti, je v pokoji a už více samotná netrpí nedůstojností těžké choroby v zemi, kde rodina často představuje jediný zdroj útěchy a bezpečí, který člověk má.
Přes půlku světa odsud tento týden zemřela ještě jedna žena. Maya Angelou byla oslavovanou spisovatelkou, básnířkou a bojovnicí za lidská práva. Vyrostla ale v chudobě na okraji zájmu společnosti a zažila utrpení. Jednou napsala: „Poznala jsem, že lidé zapomenou, co jste řekli, že zapomenou, co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se s vámi cítili.“
Mohu jen doufat, že skrze všechnu tu bolest a delirium jejích posledních dnů k pacientce poté, co jsme smyli zatuchlost z jejího slabého těla, proniklo na posledních pár hodin trochu útěchy a klidu.
Šalom, dámy. Doufám, že teď obě tančíte v nebi.