Ebola: „Nad nemocí zvítězili ti, u nichž byste to neočekávali“
Ebola – jako by to bylo spíš místo než nemoc. „Ten a ten jede do eboly,“ nebo „ten a ten se vrací z eboly.“ Taková slova teď často zní v kancelářích Lékařů bez hranic v Pákistánu, Jižním Súdánu nebo Kambodži. Tragicky se na nich projevuje, jak obrovský dopad epidemie v západní Africe má.
Jenn Duncombe se o Vánocích vrátila z mise v Sierra Leone, kde se zapojila do týmů Lékařů bez hranic.
„Když se na svou misi zpětně podívám, byla náročná, ale také přínosná,“ říká Jenn, která pracovala dva a půl měsíce jako epidemioložka v Kailahunu v Sierra Leone. „Bylo to hodně náročné hlavně emočně – mnohem těžší, než by mělo být.“
Jenn se coby epidemioložka zaměřovala jak na práci v léčebných centrech, tak v terénu. Vyjížděla do vesnic, vedla rozhovory s pacienty a pomáhala týmům ministerstva zdravotnictví při nekončícím sledování těch, kdo byli v kontaktu s nakaženými. To je nezbytně nutné, aby se zamezilo dalším přenosům infekce.
Týmy se každý den setkávaly se srdceryvnými příběhy.
„Jednou jsme po dvou hodinách jízdy z ebolového centra dojeli do vesnice, kde jsem potkala 17letou dívku. Vyprávěla mi, že její rodina ztratila 21 členů a ona teď zbyla jediná, kdo se mohl postarat o dvě mladší sestry. Z celé rodiny přežily jen tři dívky.“
„Nejstarší z nich netušila, co si počít, a nemohla zastavit pláč. Bylo to hrozné.“
„Naštěstí zaměstnáváme ty, kdo ebolu přežili, aby pracovali v osvětových týmech. A tak jsme tu dívku přijali. Nebylo to dokonalé řešení, ale zbytek její rodiny teď má alespoň nějaký příjem,“ vypráví Jenn.
Bezrozdílná a téměř totalitní povaha eboly ale také přinesla řadu rozporů.
„Nad nemocí zvítězili lidé, u nichž byste to neočekávali,“ vzpomíná Jenn. „Mezi našimi uzdravenými pacienty byly 5měsíční děti i 80letí lidé. Měli jsme tu i 1,5ročního chlapce s mozkovou obrnou, který ebolu porazil. Na druhou stranu jsme vídali zdravé muže – třicetileté farmáře – kteří svůj boj prohráli.“
Epidemie si celkově vyžádala již téměř 9.000 obětí, nyní už počty případů postupně klesají. Navzdory globálním obavám a několika ojedinělým případům se nemoc nerozšířila mimo západní Afriku. Pomohly k tomu částečně i četné veřejné vzdělávací kampaně.
„Komunity v západní Africe už znají informace o nemoci skoro nazpaměť. Lidé vědí, co mají dělat a hlavně – dělají to,“ vypráví Jenn.
Teď, když se vrátila z mise, zažívá sama totéž, co mnozí před ní: stigma.
„Věděla jsem, jak mohou lidé reagovat. Překvapilo mě ale, že jsem nebezpečná připadala i přátelům a rodině. Někteří přátelé mě požádali, abych se držela mimo a vyhýbala se jim – zvlášť ti s dětmi.“
„Chápu jejich obavy, ale připadá mi, jak by ve skutečnosti říkali, že mi nevěří a myslí si, že bych je mohla vědomě ohrozit. Je mi z toho smutno,“ říká Jenn.
Obrovskému rozsahu a dopadu epidemie zřejmě mohou porozumět jen ti, kdo se do boje s ebolou zapojili, přestože se musí potýkat s těžkostmi a stigmatem.
Jenn to nebere zcela vážně a žertuje o tom, že by na misi přežila i bez sýra a čokolády – hlavní „odměny“ pro spolupracovníky Lékařů bez hranic v terénu. „Jsou to jen drobnosti,“ směje se.
Její dobrá nálada ale netrvá věčně. Brzy se jí oči zalijí slzami a smích vystřídá vážný výraz, když si vzpomene na obrovské škody, jaké ebola způsobila, a na množství práce, kterou je stále třeba udělat.
To vše vede k jasné otázce: zda se chce „do eboly“ vrátit. A Jenn má jedinou krátkou a upřímnou odpověď: „Ano, chci.“