Darujte pomoc
Svědectví ze Sýrie: „Nekonečná noc, která je stále temnější“
V severním Hómsu podporují Lékaři bez hranic všechna provizorní zdravotnická zařízení. Ve snaze reagovat na potřeby lidí tam vzniklo celkem 8 polních nemocnic a 3 zdravotnická stanoviště. V oblasti už více než rok žije v obležení přibližně 350.000 Syřanů.
Dr. E. je chirurg, který pracuje v jedné z polních nemocnic v severním Hómsu. Tamní oblast se v obklíčení dusí už více než rok.
Útěk před smrtí do obklíčení
„Když řeknu, že je naše vesnice v relativním bezpečí, znamená to, že můžeme čekat občasné, ale ne denní letecké bombardování. Minulý týden zničilo ostřelování nedalekou školu provozovanou dobrovolníky. Výbuch vyrazil okna naší nemocnice a my jsme museli pacienty okamžitě přesunout do sklepa. Jsme uvěznění mezi dvěma aktivními frontovými liniemi. Když je některá polní nemocnice přeplněná, pošle raněné k nám. Přijíždějí v normálních autech, protože žádná nemocnice nemá dost paliva, aby provozovala ambulance.
Život v obležení je jako nekonečná noc – a my víme, že může být ještě temnější. Už tolikrát nám došly zásoby základních potravin a léků, takže se usilovně snažíme, aby nám vždy něco zbývalo. Jsme stále organizovanější a ze všech sil se pokoušíme plánovat spotřebu nezbytných položek. Jedna organizace pokrývá omezené platy a provozní náklady jako palivo a údržbu. Jenom Lékaři bez hranic nám poskytují léky. Kdykoli je to možné, snažíme se dělat si zásoby. V oblasti severního Hómsu jsou ale i zóny, které jsou v ještě intenzivnějším obležení, třeba Al Houleh. Tam není možné skladovat nic. Situace už není tak improvizovaná, jak bývala, přeci jen už trvá přes 4 roky. Nějakou dobu vydržíme.
Naši vesnici zaplavili vysídlení obyvatelé z celého Hómsu. Uprchli před smrtí, teď jsou ale v obklíčení. Naši malou polní nemocnici jsme zřídili, abychom pečovali o raněné. Teď ovšem kvůli obležení ošetřujeme mnoho dětí, těhotných žen a starších pacientů. Dostat se přes kontrolní stanoviště do vládních nemocnic je příliš nebezpečné a mnoho lidí místo cesty raději volí omezenou léčbu dostupnou v severním Hómsu. Zdravotní péče má mnoho mezer: mateřská péče je velmi omezená a na přibližně 350.000 tu připadají jen 2 ortopedičtí a 4 všeobecní chirurgové. Já sám jsem všeobecný chirurg a s kolegy se střídám v několika polních nemocnicích v severním Hómsu. Pracujeme dlouhé hodiny za velmi malou odměnu, kdekoli je nás potřeba.
Dobrovolníci by zasloužili vysokoškolský titul
Na provozu polních nemocnic se podílí mnoho neúnavných dobrovolníků. Nemají sice vzdělání, avšak válka jim poskytla spoustu zkušeností. Sám bych jim dal vysokoškolský titul, kdybych mohl. Je pro nás nemožné sehnat léky oficiální cestou. I těch nejzákladnějších zásob je nedostatek, a tak jsme si začali vyrábět vlastní gázu. Sice jí vyrobíme jen trochu, ale i to je pořád lepší než nic. Krevní konzervy a anestetika je prakticky nemožné sehnat – lidé riskují životy, aby jich dopravili alespoň malé množství. Doprava vakcín bývala dovolená, ale v posledních měsících ani ta není možná.
Zakázané jsou mouka i kvasnice a přes kontrolní stanoviště smíte přenášet maximálně 8 krajíců chleba najednou. Vyrábíme mouku z jakýchkoli dostupných zrn. Pečivo už nechutná jako chleba, ale my ho jíme. Když už je něco k dispozici na trhu, je to neskutečně drahé, až pětkrát dražší než před válkou. I ti, kdo dřív měli nějaké úspory, teď skoro nic nemají. Elektřina a čistá voda se považují za luxus.
Všichni žijeme pod obrovským tlakem. Neopustil jsem tuhle oblast více než tři roky. Neumíte si představit, jak se pak člověk cítí. Mám tři děti, ale moc je nevídám. Jsem jako robot, který pracuje dnem i nocí. Jen někdy mám čas zajít domů za rodinou.
Násilí přinutilo ohromné množství lidí žít veškerý život v podzemí: školy, nemocnice i domy jsou všechny ve sklepích. Náš domov je ve druhém patře a jen minulý čtvrtek budovu zasáhlo ostřelování. Strach teď diktuje našim životům, ale dokud jsem naživu, volím si život nad zemí.“