Darujte pomoc
Z Bangui do Carnotu: rok ve Středoafrické republice s Lékaři bez hranic
Armel Kone je lékař z Pobřeží Slonoviny, který od roku 2007 spolupracuje s Lékaři bez hranic. Po misích v Pobřeží slonoviny, Malawi a na Haiti strávil téměř rok prací ve Středoafrické republice. Ve svém svědectví popisuje zběsilý spád událostí v zemi, kterou zcela pohltil chaos: od hrůz v hlavním městě Bangui po exodus muslimů do města Sido v Čadu.
Prosinec 2013: Hrůzy v Bangui
Skončil jsem tehdy právě misi na Haiti, kde jsem pracoval jako lékař na pohotovosti, a doufal jsem, že si nějakou chvíli oddechnu. Už 11. prosince jsem ale přistál v Bangui. Situace byla tak chaotická, že jsem měl sotva čas odhodit zavazadla na základně Lékařů bez hranic. Hned jsem se přesunul za prací do Komunitní nemocnice. Myslím, že za jediný měsíc jsme přijali 855 pacientů…
Z Bangui do Bozoumu: dlouhá cesta plná nástrah
10. ledna 2014 jsme byli na cestě do města Bozoum na západě země, abychom tam otevřeli nový program. Rebelové z bývalé Séléky zastavili naše auto. Ukradli všechny naše věci, nálepky Lékařů bez hranic i vysílačku a s autem ujeli. Příští den ho vrátili – čisté a pečlivě umyté, dokonce včetně motoru. Nemám tušení, co s naším autem v průběhu dne a noci dělali.
Znovu jsme vyrazili do Bozoumu. Po cestě jsme míjeli spousty vesnic srovnaných se zemí, kde ještě stoupal kouř z vypálených domů. Kdyby nás den předtím rebelové nezastavili, vjeli bychom doprostřed útoku, k němuž ve vesnicích došlo. Někdy si říkám, co by s námi bylo. Zachránilo nám to čtyřiadvacetihodinové zdržení život?
Bojovníci anti-Balaka na silnici do Bozoumu postavili zátaras. Byli hodně agresivní a podezřívaví, takže se s nimi moc nedalo mluvit. Nakonec jsme to ale zvládli.
Když jsme na místo dorazili, zjistili jsme, že v tamním katolickém kostele se skrývá asi dva až tři tisíce křesťanů. Zůstali tam několik dní, dokud bojovníci bývalé Séléky město neopustili. Po jejich odchodu se v kostele ukryli místní muslimové. Křesťané z toho zprvu nebyli nadšení, ale otec Aurelio, kněz bozoumské farnosti, jim připomněl, že ještě nedávno byli ve stejné pozici jako muslimští utečenci.
Z Čadu do Kamerunu: zrádné cesty a nucený exil
Po nějaké době jsem se vypravil do Čadu, abych někoho na tři týdny vystřídal. Pracoval jsem jako lékařský poradce v programu Lékařů bez hranic pro uprchlíky ze Středoafrické republiky.
Ve městě Gore už řada těchto lidí přebývala nějakou dobu. Mimo domovinu se jim vcelku dařilo a nezdálo se, že by potřebovali nějakou pomoc – na rozdíl od těch, kdo přes hranice uprchli později.
V táboře v Sidu žilo kolem 13.000 lidí. Neprobíhala tam ale žádné distribuce jídla a lidem nikdo neposkytoval zdravotní péči. Narazili jsme na pacienty, které jsme léčili už v Komunitní nemocnici v Bangui.
Některé mezinárodní a regionální subjekty se snažily situaci zpolitizovat tím, že vydávaly středoafrické uprchlíky za Čaďany, kteří se vrací domů. Taková lež! Ti, kdo se chtěli dostat ze Středoafrické republiky, měli jen dvě možnosti: Kamerun, nebo Čad. Věděli, že cesta bude nebezpečná, ale raději se rozhodli odejít, protože to byla jediná možnost jak se zachránit. Uprchlíci zaplatili spoustu peněz za převoz na korbách nákladních aut, která vyjížděla z Bangui do Čadu. Při cestě jim přitom hrozily smrtící útoky na konvoje. Dobře se vědělo o obrovském počtu vražd a znásilnění – míra násilí byla zkrátka nepochopitelná…
Ze Sida do Carnotu: zpět v SAR, zemi, která vykrvácela
V květnu jsem přejel dalších 300 km a dorazil jsem do Carnotu.
Situace byla napjatá. Ve zdejším kostele, který obklíčili bojovníci anti-Balaka, se skrývalo 1.500 ‒ 2.000 muslimů. Pokaždé, když se někdo z lidí pokusil uniknout, bojovníci ho napadli. Muslimové, ukrytí v kostele, se snažili dostat do Kamerunu. Ještě dnes v jeho areálu zůstává 500 ‒ 600 lidí. Někteří byli napadeni při pokusu dostat se pryč, a tak svých snah zanechali. Jiní z Carnotu pocházejí a nechtějí město opustit, protože doufají, že se jednou budou moci vrátit domů.
Všichni utečenci přespávají ve velké kapli a každou neděli brzy ráno odklidí své věci a před začátkem mše dají zpátky na místo lavice. Jedné neděle pršelo, křesťané se modlili v kostele a muslimové mokli venku. Carnotský kněz otec Justin náhle přestal mluvit. „Co je to za Boha, ke kterému se modlíme?“ zeptal se shromáždění, a obrátil pozornost lidí k tomu, co se dělo za okny. Děti venku se třásly, zatímco po nich stékal déšť. Asi za pět minut křesťané v tichosti vyšli ven, aby muslimy přivedli dovnitř. Muslimové a křesťané se v čase bohoslužby znovu spojili. Ten příběh by mohl vyslat nějaký signál, ale před námi je ještě dlouhá cesta.
Podezřívavost mezi komunitami ve Středoafrické republice přetrvává, i když je oproti roku 2013 znát určité zlepšení. Násilné incidenty, o kterých se doslýcháme, mají spíše zločinnou povahu, než že by vycházely z nenávisti, která rozděluji křesťany a muslimy. Lidé ztratili všechen majetek, a tak kvůli přežití musí krást plech, kabely a podobně. Když obnova trvá tak dlouho, je mnohem snadnější ničit.“
Od prosince 2013 muselo do Čadu uprchnout více než 200.000 lidí, zejména muslimů. Tito lidé utíkali před vlnami násilí a následné odplaty, které se Středoafrickou republiku šířily několik měsíců. Většina utečenců dorazila za hranice mezi lednem a dubnem 2014. Pokles násilí v SAR a uzavření hranic mezi touto zemí a Čadem v květnu způsobily snížení počtu nově příchozích uprchlíků. Další skupiny i přesto stále přecházejí přes hranice a dále zvyšují počty obyvatel v táborech v Čadu. Tito lidé mají omezený přístup ke zdravotní péči. Lékaři bez hranic působí od února v Sidu, kde se na útěku před krizí ve Středoafrické republice shromáždilo 17.000 lidí. Týmy Lékařů bez hranic tu týdně poskytnou více než 500 vyšetření. Pacienty jsou často ti nejzranitelnější – děti, které postihuje malárie nebo infekce dýchacích cest.